Úvod

Rok se s rokem sešel a my se vydáváme na další výpravu. Tentokráte s cílem dosáhnout nadmořské výšky 0 metrů nad mořem. A toho se dá dosáhnout jedině u mořské hladiny. Takže jedeme k moři !!!!!! Varianty byly dvě. Jedno moře je na sever od nás a druhé na jih. To na sever je chladnější a je dál, to na jih je teplejší a je blíž. Touto jednoduchou rovnicí bylo rozhodnuto. Chorvatsko bude našim letošním cílem. Jelikož tento nápad se zrodil v mé hlavě musel jsem se pustit do organizace celé této akce. Přesun tam i zpět na kolech jsme zamítli pro velkou časovou náročnost, a návrat od moře na kolech by byl podle mne už jenom trápení zvířátek :-). Takže tam na kolech a zpátky se nějak dopravíme vlakem. Jenomže žádné přímé spojení neexistuje, minimálně 3-4 přestupy. Cenově to vycházelo jako kdyby pro nás někdo přijel autem. Bylo rozhodnuto. Zpátky se pojede autem. Jelikož jsme nakonec zůstali jenom tři, stačilo nám auto jenom jedno. Tak a teď trasa. Kudy pojedeme? Vynechali jsme alpské průsmyky, to necháme na některou z příštích výprav. Výsledná trasa vznikla kombinací přímky mezi Veselím n.Mor. a chorvatským městečkem Novi Vinodolski. Po trase jsme projeli Bratislavou, kolem Neziderského jezera jež leží na rakousko-maďarských hranicích, vyjeli jsme na nejvyšší horu rakouského kraje Burgelandsko, projeli rakouské lázně Bad Radkersburg, starobylé slovinské město Ptuj, slovinské termály Podčertek nedaleko města Rogatec, samozřejmě jsme nahlédli na Plitvická jezera, abychom po 8 dnech jízdy spatřili moře. Jak bylo výše uvedeno cesta byla rozdělena do 8 dnů a trasa byla volena tak, aby jsme večer vždy skončili poblíž nějakého kempu. Ona teplá sprcha večer také není k zahození. Nebo nějaké to přírodní okoupání venku po namáhavé cestě.

Dobré Duše bez, kterých by tato akce nemohla proběhnout:
Zdeněk Hlůšek řidič, navigátor, fotograf, průvodce po Chorvatsku, expert přes fíky
Danka Hlůšková naše chorvatská mamka, fotografka, průvodkyně po Chorvatsku
Jožka Otrhálek meteorologické zprávy, sms překlady, nezištné zapůjčení nafukovací karimatky
Martin Pírek nezištné zapůjčení vozu Peugeot combi s klimatizací
Radek Maršálek nezištné zapůjčení nosiče na kola
a zbytek našich rodin, které se bez nás musely ten týden obejít.

Úvodní etapa

Sobota 11.června, den na který padl datum odjezdu. Ráno bylo krásné, sraz ve Vnorovech. I když Jožka s námi tentokrát nejel, udělal nám aspoň startovní fotečku a my, plní elánu jsme začali šlapat do pedálů. První krátká zastávečka byla u hranic, na fotečku, při přejezdu na Slovensko. Fotky na hranicích jsme sbírali po celé trase. Projeli jsme Skalicí, Holíčem a pár dalších slovenských vesniček, aby jsme kolem oběda zastavili v Šaštíně -Strážích u jezera v bývalé pískovně jež teď slouží jako rekreační areál. A honem do vody.

Každou vodu kde jsme se koupali jsme zkoušeli jestli už náhodou není slaná :-).

Zrovna se tady chystal závod v triatlonu, proto ty fáborky a zábrany kolem nás. Zatím co my tam v klidu obědvali a ráchali se ve vodě, borci se už připravovali na start. A nebyli to jenom borci, startovala i děvčata. A většina děvčat měla fakt pěkná....kola :-).

Od pěkného koupání jsme se vydali přes Borský Mikuláš neosídlenou krajinou vojenského újezdu Záhorie.Vypadalo to tam spíše jako by jsme projížděli lesy kolem Bzence - Přívozu. Těžební jámy na žlutý písek, stromy, krajina všechno velmi podobné. V dáli nás již zdravily Malé Karpaty, které jsme hodlali dnes pokořit. Cesta se stočila kolem Plaveckého hradu a my pokračovali podél pohoří až do Perneku odkud jsme se vydali napříč Malými Karpatami přes tzv. Pezinskou Babu, kterou nám doporučil Jožka. Ale ještě čerství a nabití energií to nebyl zase takový problém. Pezinská Baba je ráj motorkářů, kterých tam bylo "něurekom".

Na vrcholu to vypadalo jako v boxech při Grand Prix motocyklů v Brně. Sjezd do Pezinku byl o.k. Pořád z kopce :-)

V Bratislavě, v místní části Vajnory jsme dali krátkou pauzičku u"miestneho obecného úřadu", kde zrovna probíhala svatba.Martina to evidentně zaujalo, copak se mu asi honilo hlavou? To Jirka měl úplně jiné starosti , než sledovat nevěstu :-). Na Zlaté Piesky už to byl jenom kousek, stačili jsme se i okoupat, osušit se a odpočinout na lehátkách, zajít na kapustnicu, která ale byla i na mne dost kyselá. Tuto noc jsme spali v chatce, což vzhledem k probíhající technopárty nebylo vůbec špatné. Aspoň to trochu odstínilo ty skvělé texty z techno-hudby :-).

Dnes jsme ujeli 135km, po celou cestu nám svítil Oskar na cestu, piva a kofoly jsme už pili výhradně za"éčka", ale stále ještě za rozumné ceny. Kvalita cest je na Slovensku jako u nás, značení také. Při troše pozornosti se nezabloudí.Česko a Slovensko budeme brát za takový standard při srovnávání s jinými zeměmi, kterými budeme projíždět.

Etapa kolem Neziderského jezera

Neděle 12. června. Ráno jako, když ho vymaluje. Přesně takové jsem si vždy představoval při plánování cesty. Balení bylo snadné, nemuseli jsme skládat a sušit stan. Zašli jsme na ranní okoupání :-). Dnes bylo v plánu z Bratislavy k Neziderskému jezeru, chvíli při něm a potom přes Eisenstadt a Mattersburg až do Forchtesteinu.

Bratislavu jsme se rozhodli objet, nikomu z nás se nechtělo motat centrem, trasa byla sice trochu delší, ale pohodička. Kolem štěrkových jezer, Ivanka pri Dunaji mohyla M.R. Štefáníka kolem bratislavského letiště , cyklostezky podél malého Dunaje, až na most u přístaviště. Zrovna tam měli naložené asi uhlí, nebo co to bylo. Mít to doma ve sklepě, tak koupím kotel na uhlí a do důchodu mám o topení vystarané, já a se mnou i půlká dědiny.


Jak jsem se zmiňoval, podél Dunaje vede pěkná cyklostezka, která Vás dovede až do centra a nepotkáte žádné auto

A tady je výtah pro cyklisty. Na jedné straně pohodlně najedete na nadjezd nad dálnicí, ale na straně druhé musíte použít tento výtah. Jinak se dolů nedostanete, pokud teda nejste vyznavači jízdy po schodech :-). Ještě dokoupit něco málo, protože jedeme do země, kde když se řekne že je svátek tak je svátek a nekoupíte tam nikde ani rohlík.

Vyjet z Bratislavy už byla hračka, stačilo jet pořád podél kolejí na jih a za chvíli jsme byli na místě, které jsme náležitě zdokumentovali.

První, co vás přivítá při vjezdu do Dolního Rakouska jsou samé větrníky, viditelné již ze Slovenska. Provázely nás po celou cestu touto spolkovou zemí.

Naše dnešní trasa vedla víceméně po rovině . Ze začátku jsme jeli podle mapy, ale potom jsme se chytli cyklostezek, mimochodem velice dobře značených a jeli jsme jen podle nich. Mapu jsme ani nepotřebovali. Stezky většinou asfalt, a i odpočinout bylo kde :-).

Ne nelekejte se, tak rychle to přece jenom nešlo. Tahle voda ještě není slaná. Je to tzv. Neziderské jezero, největší jezero v Rakousku. Ochutnat vodu jsme nešli, protože za vstup na pláž chtěli 4 éčka na jednoho a to se nám zdálo celkem dost. Okoupeme se někde dál, někde musí být kousek místa k vodě....nebyl. Tato stezka kolem Nezidersee, jak mu tam říkají mne vyloženě zklamala. Jedete sice kolem jezera, ale asi tak 2km od břehu, žádný lesík, nic, jenom louky a od vody zase samé rákosí. Byla neděle, cyklistů jak haváků, cyklodálnice kde se nedá zabloudit Pivo za 3 éčka Tak shrnu to, už jsem si to projel a už tam víc nemusím. Příště určitě jinudy.

Ve Forchtesteinu měl být podle mapy kemp. No ono tam bylo něco takového, ale pouze chatky, a pouze pro zvané. Cesta touto osadou nás přivedla zadem ke koupališti, takže co to znamená? :-) :-) Rychle do vody, než si nás někdo všimne a vyprovodí nás odsud. Dopadlo to dobře, okoupali jsme se, kluci se svezli na dětském tobogánu. Pak jsme šli za paní do občerstvení zjistit, jak že je to s tím kempem a tohle jsme se dozvěděli:" Hier ist keine Campingplatz" " , aber dort is die Wiese, dort es kampiert." No tak co nám zbývá, a vlastně proč ne, okoupaní už jsme, navíc ušetříme za kemp. Dneska jsme ujeli 132km, většinou po rovině a z 90% po cyklostezkách, oskar nám svítil, jak kdyby mu šlo o život, ochlazoval nás čerstvý východní vítr.

Výjezd na popsaný kámen

"Čoveče venku je rosa jako prase, dívej na to", "hmmm, tak to bude asi jasno a dnes bude hezky" A opravdu, obloha jak vymetená. Tak zatím nám to počasí dělá samou radost. Zatímco se sušil stan, Jirka předvádí ranní čištění zubů trnkovou zubní pastou vyvinutou na Suchově, speciálně pro cyklisty :-). Nechtěli si je čistit, ani Martin, ale museli. Pořádek musí být. Dnes je v plánu nocleh v městě Rechnitz, a v cestě nám stojí nejvyšší hora rakouské spolkové země Burgelandsko Geschriebenstein se svými 884m výšky. Taková naše menší Javořina. Ale popořádku. Městečko Forchtestein, s rakouskou pečlivostí upravené a čisté. Nad tím vším majestátní hrad stejného názvu. Zajímavostí je, že tento hrad nebyl nikdy dobit.

Co jsme dnes začali šlapat do pedálů, je to neustále do kopce.Na to jsme byli připraveni. S čím se, ale nepočítalo, je, že přehlédnu v mapě odbočku. Cesta je sice pořád do kopce, ale po jiné cestě, která najednou končí. Co teď? Sypu si popel na hlavu.Vrátit se zpátky dolů bylo zamítnuto, museli bychom to šlapat celé znovu jen o trochu na západ.Cesta by nás podle mapy měla dovést na tu naši ztracenou hlavní.Zkusme to. Asfalt zvolna přechází do šotoliny, šotolina do uježděné lesní cesty, potom už jen chodník, místy i dost zarostlý.Došlo i na tlačení kol, a když už se zdálo, že nejhorší je za náma...schody...Naštěstí to byly schody, které nás přivedly zpět na naši ztracenou cestu.Hurááááá!!!!!!

Tím pádem jsme se dostali na hřeben Rosaliengebirge s parádními výhledy na Alpy i blízké okolí. Další podraz, který na nás byl nachystán na sebe nedal dlouho čekat. Proč je všechno pozavírané, kudy jedem? Ani jeden obchod nic. Pak nám to docvaklo. Rakušáci mají svátek. Svatodušní ponděli - Pfingsmontag. A my jsme bez zásob. To jako pojedu celý den na tatrankách? No tak to chci vidět. Dobře, že mě rakušáci neslyšeli, když jsem se to dozvěděl. Ještě teď bych asi seděl ve vyšetřovací vazbě za hanobení rasy a národa :-). Jak je vidět, žízní neumřeme :-).

Ale výhledy po okolí byly parádní, sluníčko už nám zase pěkně připalovalo, a my se drželi vytýčené trasy a koukali po obchodech jestli přece jen někdo nekazí tu jejich odborářskou morálku.

Zřícenina hradu Klosterberg, jenž nás zdáli zdravil:-). Kolem hradů a zřícenin jsme projížděli často, ale nenavštěvovali jsme je, nebylo to cílem této výpravy.Zřícenina hradu Klosterberg, jenž nás zdáli zdravil:-). Kolem hradů a zřícenin jsme projížděli často, ale nenavštěvovali jsme je, nebylo to cílem této výpravy.

Rakousko a jejich cyklostezky, včetně cest 3. a 4. tříd byly prostě parádní, tomu se nedalo nic vytknout. Hlady jsme neumřeli, nakonec se našla jedna hospůdka, no vlastně pizzerie.Škoda, že nás potom obědě čekala už jen jízda do kopce :-).

Rozhledna nad Lockenhaus nazývaná Margarethenwarte, ve výšce 504m.n.m. Samotná rozhledna je vysoká 31 m. Výhledová plošina je ve výšce 25m.Tato rozhledna není až na vrcholu kopce, ale něco málo za jeho polovinou. Je fakt, že dále již bylo stoupání trochu snesitelnější, ale stejně nekonečné :-)

Tak a stoupání začíná zrovna z městečka Lockenhaus a pěkně z ostra. Hrad Lockenhaus nad stejnojmenným městem.

Výhled z rozhledny do krajiny, odkud jsme přijeli.Dole pod námi je městečko Lockenhaus, kterému vděčíme za to, že jsme neumřeli hlady, tam je ta slavná pizzerie Ristorante El Castello :-).

Jak už jsem naznačoval, stoupání pokračovalo přibližně v tomto duchu. Cesta samé pěkné esíčka. Ale všechno jednou končí, i stoupání do sedla na Geschriebenstein.

Martin a jeho reakce, když jsem mu řekl, že už jsme sice nahoře, ale ne ještě až tak nahoře, aby jsme už mohli jet dole. Na samotný vrchol, už to bylo jenom kousek. Zbývají nám poslední metry.

A jsme tady Geschriebenstein, maďarsky írott-ko, česky Popsaný kámen. Nejvyšší hora Burgelandska. Rozhledna stojí přesně na hranici Rakouska z Maďarskem, a to od roku 1913. Parádní výhledy na všechny strany. Je to něco jako naše Javořina, také na hranici, kde si můžete povykládat se slovákama. Akorát, že tady si s maďarama moc nepokecáte :-).

Z rozhledny jsme měli výhled i na bouřku, která nám o sobě již chvíli dávala vědět, ale zatím se neodvážila přiblížit:-).

Pod námi ležící město Rechnitz, cíl dnešního dne, byl naštěstí zatím ještě bez deště :-). Při cestě dolů ještě fotečka v sedle a frčíme si to dolů, najít náš dnešní kemp.

Vodu na koupání jsme našli hned. Z kempem to bylo trochu složitější, byl tak malý, že jsme ho poprvé přehlédli. Potom nás, ale místní navedli a byli jsme tam. Postavili jsme stan, mezitím přijel chlápek, co mu to patří, otevřel nám sprchy a záchody, zkasíroval nás, my naházeli věci do stanu a vzhůru na hygienu v přírodě. Samozřejmě se dostavila i chuť na pivo, a protože jakési občerstvení tam fungovalo, nemohlo to dopadnout jinak. Už jsme tam seděli. I jakýsi ten hamburger do nás zapadl. Ostatní věci na jídelním lístku jsme nemohli rozluštit a číšník uměl jen rakousky a maďarsky :-).

Dnešní etapa byla kopcovitá, hladová, teplá. dlouhá 80km. Ale kemp jen za 10 éček pro všechny včetně stanu, tož tomu já říkám kauf.

St. Anna

"Co to je? Kolik je hodin? Jak to, že ještě není vidět oskar?" Možná to bude tím, že je asi zatahlé, ale slyšel jsem náklaďáky, vypadá to, že už se nesvátkuje."No konečně, po 200km v Rakousku navštívíme první obchod ":-) :-). Obloha byla opravdu zatažená, ale sem tam probleskovala modrá barva takže to nevypadalo nijak hrozivě. Zdokumentujeme ještě kemp, kde jsme spali a vyrážíme najít nějaký ten obchůdek. Úkol zněl jasně, najít obchod nebo se nevracet. :-) Podařilo se, Jirka byl u obchůdku jako první, proto ten úsměv a za chvíli snídáme na lavičce v centru města.

Dnes bychom rádi dojeli do rakouského lázeňského města Bad Radkersburg, jenž leží na samoté hranici se Slovinskem. ( mapa etapy zde )

Jelikož jméno této vesnice je velice podobné jménu jednoho našeho kamaráda, teda až na ty písmenka St., museli jsme se samozřejmě u tabule vyfotit.

Na oběd jsme dorazili do Eitendorfu, a protože tam měli pěkné posezení, bylo by škoda tam nepoobědvat. Přitom jsem zjistil, že můj blatník už nedrží na kole tak jako za mlada.Nezbývalo mi než se s ním rozloučit. Do cíle dorazí jen Ti nejsilnější. I slza mi ukápla. Doufám jen, že nebude pršet, jinak budu jak prase :-).

Podél řeky Raab cesta pěkně ubíhala, jo po rovince se jede dobře. Zajímavý kruhový objezd v Jennersdorfu. Kdoví jestli to v noci svítí.

Rovinka ale brzo skončila, stavili jsme se ještě na pivo a vyrazili zase do kopců. Tady jsme Martinovi dělali tapetu na PC. Ani nevím, kdy jsem se stihl tak zajímavě opálit. Vždyť celé dopoledne bylo zatažené :-).

St. Anna, podle mapy je odsud výhled na všechny strany, tak by to měl být vrchol kopce, výhled byl, ale vrch to ještě nebyl. Ještě chvíli jsme museli šlapat. Tak aspoň něco pojíme, hladný už jsem byl jak vlk. S tímto místem se pojí zajímavý překladatelský oříšek, na který nás upozornil Martin. Ale v naší knize není dostatek místa pro obšírné vysvětlení této zajímavosti :-)

Vinohrady kam se podíváš. Všechny kopce osázené. Každý kousek země je využívaný, když ne vinohradem, tak tam roste něco jiného k užitku.

Bad Radkersburg, lázeňské městečko, tak pro dnešek by stačilo. Jedem do centra, mohly by tam být nějaké informace, ať ten kemp nehledáme moc dlouho. Martin to brilantně vyřídil se svou angličtinou, vyfasovali jsme mapku, udělali nějaké fotky na náměstí, ani nevím kde Jirka vyfotil toho plechového cyklistu.

Cesta nás vedla i kolem tohoto lázeňského komplexu, což bude asi hlavní lákadlo těchto lázní. Kemp jsme našli, Jirka, protože byl na řadě zaplatil za nás 30 éček, a šli jsme postavit stan. Jedem se podívat po městě, najít aspoň obchody na zítra.Oskar svítil jak šílený, tak mně to stavění stanu trochu zmohlo.

Co nás chytlo po cestě je vidět dole. Celkem slušná průtrž, ale oskar se nemínil jen tak vzdát.

Nakonec jsme rychle přejeli do kempu, ale pršelo dál, a jak jsme tak stáli v kempu na recepci pod přístřeškem, paní se nám asi zželelo a že můžeme přespat v místní sušárce. No co vám budu povídat, spali jsme jen v trenkách, na matračkách, paráda.Rekapitulace dneška, dopoledne pod mrakem po rovině, odpoledne na slunku a do kopce.V nohách 120km.

Slovinsko

Uáááá, kolik je hodin? To bylo dneska spaníčko. Oskar už svítí, takže 5 hodin už bylo. Půl sedmé, to je dobrý čas. Myslel jsem , že na matračkách tak brzo nevstaneme. Obloha krásně modrá, jako tradičně vymetená. Ještě chvilenku polenošíme a začínáme pomalu balit věci. Já zároveň u balení snídám, musím udělat místo v taškách, jako každé ráno jdeme nakupovat zásoby :-). Cílem dnešního dne je lázeňské město Rogatec, anebo blízké termály Podčertek, uvidíme kam až dojedem :-). Mapa trasy zde

Jeli jsme na jisto, kde je Interspar jsme věděli od včerejška, vždyť nás tam chytla ta průtrž . Jirka se chtěl kousek svést autem, ale to už by nebylo ono.Tak nakonec jel dál s námi na kole.Koupil jsem si pivo v plechovce, chtěl jsem zase vyzkoušet ten pocit pít pivo za půl éčka.Udělali jsme ještě zastávku na Martinovu snídani, naposledy se nadechli rakouského lázeňského vzduchu a vzhůru do Slovinska.

Na hranicích žádná cedule, kde bychom se vyfotili, nic. Hranicí byla řeka Mur. No tak se bliknem na mostě, směrem na Slovinskou stranu, co už :-). A jak řekli, tak také udělali. Součástí mostu bylo i zajímavé posezení, přímo na mostě, kde jste mohli nerušeně pozorovat řeku, pokud Vám tedy nevadil hukot projíždějících aut.

Tak, to bychom měli. Čtvrtý stát před námi. Už od začátku bylo poznat, že nejsme v Rakousku. Cyklostezky zmizely, značení u cest značně prořídlo a kvalita cest se také zhoršila. Jedeme mírně zvlněnou krajinou. Sem tam sice je nějaký kopec, ale není to tak hrozné. Chybějící značení jsme museli nahrazovat častější komunikací s domorodci, což nebyl zas až takový problém :-). Slovinci jsou slovanský národ tak jako my. Akorát jeden problém nastal, co je to desno. Často totiž rada zněla: ravno, ravno i desno. Teď už víme, že desno je vpravo :-) :-). Kousek před dědinkou Trnovská Vas byl zajímavý šutrák. A Martin dostal ještě zajímavější nápad, který se nám velmi zalíbil, tak jsme ho zrealizovali.

Kostel ve městě Ptuj

K obrázkům, myslím není třeba nic dodávat, co se týče nás, tak to bylo jediné místo na cestě, kde jsme se stavili na oběd. Bylo to zrovna po cestě, a hlavně, seděli tam chlapi v montérkách, což je záruka rozumných cen :-). Měli jsme jakési barevné těstoviny v sýrové omáčce, nebo v čem. Dalo se to. Prošli jsme Ptuj, udělali pár fotek, slunko svítilo jak kdyby za to mělo prémie, no jo, jedeme na jih :-).

A z krásného města Ptuj jedeme zase do kopce, krásnou krajinou podobající se našim kopanicím. Sem tam barák.Ale ne tak honosné domky jako v Rakousku.

Jeli jsme rovně i do zatáček, samozřejmě do kopce. Museli jsme přejet hřeben a pak nás čekal sjezd do Rogaška Slatina. Slovinské lázně, jejichž léčivé prameny údajně obsahují nejvíce hořčíku na světě a jsou známé už od 16.století. Podle mapy tady měla být velká vodní nádrž, asi tady někdy byla, ale vidíte co z ní zůstalo. Voda nikde, musela nastoupit varianta B, sice dražší, ale myslím o to příjemnější Termální koupaliště Podčertek spolu s kempem. V ceně kempu i vstupenka na koupák. Taky za 15 éček na jednoho.

Rychle jsme postavili stan, naházeli do něj věci a hybaj na koupák, když už jsme si ho zaplatili.

Kluci byli v sedmém nebi, to bylo něco pro ně.Žádná atrakce jim neušla :-). Jelikož bylo k večeru, tak i lidí tady již moc nebylo. Společná fotka je z termálního bazénu, kde teplota vody se rovnala vlažné polévce :-) :-).

V sedm večer se koupák zavíral.Tak do kempu, něco sníst, trochu si namazat spálené záda, ramena, nohy....atd. a do duchen. Nebo vlastně do spacáků :-). První etapa po Slovinsku dopadla dobře.Ujeli jsme 90 km, technické problémy se nám zatím vyhýbají, pěkné počasí jede s námi.

Přejezd do Chorvatska

Mapa trasy zde

Hoši to není možné, aby jsme měli každé ráno jak vymalované.Obloha modrá, že už snad ani modřejší být nemůže a slunko sušilo stan a celtu seč mohlo. Asi nás chtělo mít co nejdřív na cestě a opírat se nám pěkně do ramen a zad.Tak jsme vyrazili a zachvíli jsme už šlapali do komce směrem na Brežice.

V tomto městečku jsme se chtěli poohlédnout po nějaké opravně kol, protože Marťův střed u šlapátek vydával čím dál hlasitější zvuky, které rozhodně nevypovídaly o jeho dobré kondici. No opravnu jsme nenašli, protože když jsme se ptali domorodců bylo nám řečeno"ravno, ravno i desno".To "desno" už jsem tady vzpomínal. :-) Tak jsme aspoň v parku něco pojedli, vyfotili si soutok řek Savy a Krky vyrazili na slovinsko-chorvatské hranice. Hupky dupky a jsme tam. Celníci na nás hleděli jak na zjevení, když se dozvěděli odkud jedem a kam máme namířeno.

A hlavně, našli jsme Marťovi tu opravnu. Jeho spokojený výraz mluví za vše. Tak Marťa si asistoval u opravy a já s Jurů jsme šli pokoštovat chorvatské pivo. Oprava se zdařila a Marťa nás od radosti pozval zase na pivo. A protože to bylo pozvání, nezapisovalo se do deníčku, tímpádem to bylo zadarmo. Já myslím, že je to na mně dostatečně vidět, jak se na to hrnu :-)

Samobor leží jihozápadně od Záhřebu a dnes patří pomalu už k jeho předměstí. Záhřebčané sem jezdí za odpočinkem, hlavně kvůli místním kopcům. Jeden z nich jsme si také vyzkoušeli. Stál nám v cestě :-)

Tady se ještě usmíváme, víme, že nás čeká kopec a ten smích brzo přejde. A Marťa a jeho euforie z opraveného kola

Nevím jaky na to maji názor kluci, ale výjezd na Plešivicu byl asi nejtěžší zkouškou cesty. Znamenalo to z nějakých 168 m.n.m. - výška v níž ležel Samobor - vystoupat do výšky přibližně 800m.n.m., do sedla pohoří Plešivica - to celé na deseti kilometrech, na pěkném odpoledním chorvatském slunéčku. Les tam sice byl, ale dost daleko od cesty, než abychom mohli jet v jeho stínu

Ale sjezd a ty parádní výhledy, to stálo za to. Kdyby ještě to silniční značení bylo trochu lepší, nebylo by to vůbec špatné. Za celou dobu jízdy ze Samoboru do Jastrebarsko, což jsou větší města v té oblasti 20km od sebe, ani jedna cedule Jastrebarsko u silnice, o čísle cesty ani nemluvím. Tak muselo nastoupit: "Dobar dan , molim vas, Jastrebarsko?" a ukázat rukou směr, a pokud domorodec kývl následovalo: "Hvala" a jelo se dál:-).

Jastrebarsko jsme nakonec šťastně našli, odsud už jsme si to šinuli po hlavní až do Karlovac. A tam jsme se dozvěděli, že nejlepší kemp v okolí je v Duga Resa. Takže ještě nějakých 10km. Ale stálo to za to. Kemp parádní, přírodní koupání sice trochu studené, vlezl jsem tam jednou a to asi na 30 sekund a stačilo mi to. Ale jinak vše v pohodě. Zašli jsme i na výbornou večeři, pivečko, zrekapitulovali jsme dnešek a honem do duchen.

Dnes jsme ujeli 120km, přejeli poslední hranice na cestě a zároveň jediné kde po nás chtěli občanky a zdolali - tehdy jsme to ještě nevěděli, ale teď už to můžu říct, nejhorší stoupání na cestě :-).

Plitvické jezera

Mapa trasy zde

Další vymalované ráno nás vítá, slunko zase dělá co může, abychom rychle oschli.Předposlední etapa začíná Martinovou koupelí v Mrežnici, já s Jirkou jsme si netroufli, a nákupem v Duga Resa v místním nákupním centru. Marťa tam potkal paní, která když se dozvěděla, že jsme češi tak nám koupila 2L Coca-coly a popřála nám šťastnou cestu :-) :-). Rozloučili jsme se s povodím říčky Mrežnica (horní snímek) a zvolna přejeli do povodí říčky Korana (dolní snímek). Dnešním cílem byly prameny této říčky, takže co?? No jasně - vyhlášená Plitvická jezera :-). Podle sms zpráv jsou už i Hlůšci na území Chorvatska, takže jede se nám líp, kdyby něco, pomoc by byla :-)

Cesta byla naplánována po cestě 2.třídy, abychom se vyhnuli hlavnímu tahu z Karlovac na Split. Ze začátku pěkná cesta, asfaltka, příjemně to ubíhalo až do Perjasica. Najednou jako, když utne. Asfalt nikde, o značení ani nemluvím a kvalita cesty se postupně zhoršovala.

Chorvati si z mých úst vyslechli něco podobného jako Rakušáci 3.den naší jízdy a kdyby mně někdo z nich slyšel a rozumněl mi, ještě teď sedím ve vyšetřovací vazbě. To v nejlepším případě.

Došlo to tak daleko že Marťa musel zapnout jeho GPS co měl v mobilu a podle bodu na obrazovce jsme tak asi nějak odhadovali kde můžem být.Situace se naštěstí vylepšila za další zatáčkou.Toto je prosím ukazatel na silnici 2. Třídy. Třeba je na vině vydavatelství map Freytag a Berndt, a toto vůbec není cesta 2.třídy, Ostatně ve Slovinsku nás také mystifikovali s vodní nádrží, která tam nebyla. Mně se zdá, že Freytag s Berndtem na to pěkně s....

Krajina nebyla úplně upuštěná, sem tam nějaký domeček byl, ale ani jeden živáček. A to nás ještě čekal přejezd mostu přes řeku Kwai :-).
( přes řeku Korana ), ale za ním nás čekala vyasfaltovaná silnice :-).

Od Veljunu jsme si to už svištěli jen po hlavním tahu a za chvíli jsme byli ve Slunj, městečku ležícím na říčce Korana, a do kterě se tady vlévá Slunjčica, jež protéká městem a vytváří až neskutečné vodopády přímo mezi domky.

Slunjčica je jenom takový potok, podle mapy dlouhý pár kilometrů, ale vody v ní bylo dost.Zajímalo by mě jak to tady vypadá, když teče víc vody.A jak se k tomu staví pojišťovna, když máte vodu v obýváku :-). Ukaž, není náhodou slaná ?

Kap, kap, co to je? Že bychom nakonec přece jenom vytáhli pláštěnky? Na to, co se za chvíli spustilo, by nám pláštěnky nestačily. Proto jsme se uchýlili do místní osvěžovny a při pití Karlovačka jsme přečkali, až to přeletí. No byla to dobrá hodina :-).

A jedeme dál po hlavním tahu.Větší provoz Marťu donutil vytáhnout reflexní vestu, a jenom ji vytáhl, hned se na něj začali lepit kočky :-) :-). Tento pohled je také ještě zadarmo. Je to celkový pohled na okolí velkého vodopádu. Stačí u hlavní cesty - ještě než vyjedete nahoru k hlavnímu vchodu - zastavit, a projít skrz křoví.

Návštěva Plitvických jezer visela celou dobu tak nějak ve vzduchu. Kde necháme kola? Co naše batohy? Naštěstí jsme měli našeho Jirku, který za nás vše vyřídil, a dokonce domluvil slevu na vstupném, protože už bylo dost hodin. Ujal se také role průvodce, protože řečeno slovy klasika: "Jako malý chlapec už tudy projížděl". Tak mohla vzniknout společná fotka u velkého vodopádu

Ne, není slaná. Ale už jsme blízko, zítra určitě už bude :-).

Jeskyně, kde byl ukrytý poklad na Stříbrném jezeře, musíme tam nahlédnout, třeba tam ještě něco zůstalo. Marťa byl odvážný a vydal se na průzkum.

Tady jsem pro změnu zase dělal tapetu Jirkovi na PC, ale nějak jsem to zapoměl přiblížit :-).

Lodičky už nejezdily, vláček také ne, tak ještě poslední záběry pěkně shora a jedeme do kempu. Kemp Korana vypadal jak golfové hřiště. Najít tam kousek rovného místa pro postavení stanu, znamenalo to tady trochu projezdit. Hlavně ať to není daleko na záchod :-)

O dalších 103km jsme dnes zase blíž slané vodě. Vy zkoušeli jsme si jízdu cestou, necestou, závodění s kamiony, prohnal nás pejsek, který měl asi metr v kohoutku, a málem jsme konečně zmokli :-)

Konečně u moře

Mapa trasy zde

Poslední ráno na našem putování za slanou vodou. Opět nebe jako vymalované, foukal sice vítr, ale ten nám později pomáhal v naší cestě.Měl jsem trochu obavy jestli strefíme správnou odbočku kolem Plitvických jezer na Vrhovine. Tato obava se ukázala jako oprávněná

Nikde žádný ukazatel, dokonce ani cesta tím naším směrem. Ti Chorvati s tím jejich značením mě fakt s.... Tak jsme si museli zajet takových 15km po hlavní. On už ten recepční v kempu, když jsem se ho na tu cestu ptal se tak divně díval a tvrdil, že tam žádná cesta není. My jsme tu cestu sice nakonec objevili, ale až z druhé strany, a to už nám byla prd platná. Za Vrelo Koreničko směrem na Otočac jsme si vyšlápli krásný stoupák. Ale ten byl parádní, vracečky 180°, slunéčko, hmmm, klidně ještě jednou:-).

Potom jsme se dostali na takovou oblast, Vrhovine jak říkají Chorvati, a tam nic nebylo, žádné baráky, živáčci ani ten stín. Svačili jsme u cesty pod stromem.

Jak jsme se blížili k Otočac tak se civilizace začala znovu objevovat. I na pivo jsme se konečně mohli stavit.

Za Otočac jsme křižovali dálnici a dále jeli podél ní. Jelikož jsem technický typ musel jsem si ji vyfotit. No není to pěkné? :-) A nástup do závěrečného stoupání, ale nakonec to nebylo tak hrozné jak jsme očekávali.

Toto tady vzadu je moře schované v oparu, který naše foťáky nedokázaly odfiltrovat. Ten Jožka s těma sklíčkama tady chybí.

Nějak se nám nechtělo věřit, že už jsme nahoře. Ale asi jo, když je dole vidět moře. Foukal tam celkem silný vítr. Krásná vracečka při sjezdu do Senj, kterých bylo povícero. Jirka kontroluje teplotu ráfků.

Sjezd k moři byl opravdu luxusní. Vždyť to bylo z nějakých 900m.n.m. až na 0 m.n.m. Cesta byla vidět shora, jak se klikatí, kudy vede. Museli jsme párkrát zastavit a kontrolovat ráfky, které dostávaly zabrat od brždění. Dole už mně bolely ruce, prsty, nohy jsem měl ztuhlé.

Nejprve to byl slušný sjezd, který zvolna přešel v silnici zařezanou do údolí. Hoši, je to taaaaaaaaaaaaaaaaaaaam!!!!!!!!! Zvládli jsme toooooooooooooooooooo!!!!!!!!!!

V Senj na přístavním molu jsme dali svačinku, ochutnali vodu - byla opravdu slaná, chvíli jsme nasávali atmosféru a vydali se zdolat závěrečných 20km do Novi Vinodolski. Při cestě po Jadranské magistrále jsme narazili na místo, které označovalo vzdálenost k rovníku a k severnímu pólu. Je to 5000km na pól i na rovník. Sedl jsem si blbě, no co už :-).

Cesta podél pobřeží byla krásná, ale nekonečná. Cíl byl nadohled, ale nějak se nepřibližoval.Nahoru, dolů a pořád dokola. Ale něco takového už nás nemohlo zastavit. Slunko také zrovna nevědělo co chce, hned bylo zalezené a hned se nám opíralo do zad.

A i když slunko bylo zrovna někde jinde, šli jsme do vody. Nejedeme 8 dní, abychom se na to moře jen dívali :-).

V neděli jsme se probudili do pošmourného rána. Obloha nevěstila nic dobrého, sem tam i nějaká ta kapka. No ale jdem se podívat k moři, třeba v mikinách :-). Dopoledne jsme sbírali na pláži kamínky, takové nějaké ty pěkné, abychom doma udělali aspoň něčím radost. Pak jsme zmokli a šli k obědu.

Také jsme měli možnost ochutnat čerstvé fíky. Zdeňa se o nás v tomto směru vzorně staral. Měl zmapované stromy v celém okolí :-). Ostrůvek poblíž pobřeží u Novi Vinodolski. Hledal jsem nějaké podrobnosti o něm, ale nic nenašel. :-)

Odpoledne se situace vyvíjela příznivěji :-) :-). Po obědě jsme šli dolů, že se okoupem ať je jak je. Přijdem k vodě, začalo se to postupně trhat, oskar vylézal na delší a delší dobu, a za chvíli už to jelo jako na Jadranu. Foukal celkem čerstvý vítr a proto byly i vlny, v moři jako na houpačce, paráda. Po nějaké době už jsme odpočívali na břehu a smažili se na slunku :-). Jako prvnímu se to začalo zajídat Jirkovi a dával to okázale najevo :-)

Výhled na ostrov Krk z terasy našeho domu. A slavnostní přípitek, který se měl odehrávat původně v moři, ale pro velké vlny byl přesunut do bezpečí domova :-).

A poslední dva úkoly naší výpravy. Pořádně připevnit kola, aby bylo na čem jet i příští rok – a poslední fotečka před mostem, který spojuje pevninu s ostrovem Krk, přes který jsme nakonec nejeli, i když to bylo původně v plánu :-).

Závěr

Cesta domů již proběhla bez nejmenších problémů. Svištěli jsme si to po dálnici až do Vídně. Ve Vídni vzal volant pevně do svých rukou Jirka a dovezl nás až do Vnorov, k místu, odkud jsme před 10 dny vyjížděli. :-) Museli jsme se stavit k Jožkovi a přivést mu kousek toho moře, aby také ochutnal :-).

Letošní výprava byla úspěšná a co se týče mne, splnila veškerá očekávání. Za 8 dní jsme ujeli 920km. Počasí bylo přímo parádní, i když toho sluníčka mohlo být i trochu míň, :-) a těch lesů kde by se dalo schovat zase trochu víc. Co se týká cyklostezek jsou jednoznačně na prvním místě Rakušáci, co se týká cen piva jsou jednoznačně na nejdražším místě Rakušáci :-). V Chorvatsku jsou ceny tak nějak jak u nás, ale o nějakých cyklostezkách si můžem nechat jen zdát. Teda mluvím o vnitrozemí, při moři jsme toho moc nenajezdili. Slovinsko je někde mezi těmito dvěma zeměmi. Krajina, příroda, kopečky - vtom jsou si všechny země rovnocenné. I když jsem se snažil plánovat cestu tak, abychom se největším kopcům vyhnuli, jenom po rovině se jet nedá, to by byla nuda :-).

Příští rok se chystá výprava po krajích českých a Jožka už to pomalu začíná dávat dohromady

Na závěr bych chtěl poděkovat všem dobrým Duším, které jsem uvedl na první straně této knížky, bez nichž by tato akce byla organizačně daleko složitější, ne-li nemožná

Table of Contents