Úvod

V tomto roce 2015 je potřeba udělat nějakou pořádnou výpravu. Něco, co by stálo za to. Výprava co oddělí zrno od plev. Takže bude to zabíračka a nepřipravené cyklisty, co už nebudou moci, necháme napospas osudu. :-) Postupnou přípravou a dolaďováním trasy se nám ukázala 3 pěkná čísla, která nejlépe ukazují limity této výpravy. Jsou to čísla 10 , 1000 a 3000. 10 dnů na cestě , 1000 ujetých km a dosažení nadmořské výšky 3000 m.n.m., samozřejmě na kolech vlastními silami. Jak říkám, taková výprava chvíli zůstane nepřekonána. Nepřekonána zůstane až do doby, než dostanu chuť naplánovat další masakr. Jožka nikdy nic takového nenaplánuje, ten je na to měkký, jedině Jirka by snad mohl. Uvidíme, necháme se překvapit. Zpátky k naší výpravě. Přípravy probíhaly již delší dobu. Interně jsem je nazýval přípravy na Stelvio, ale intenzivně jsem se tomu věnoval poslední rok. Cíl byl jasný, projet Passo dello Stelvio, jeden z nejvýše položených průsmyků v Alpách. Postupem času a zjednodušením přípravy jsem došel k závěru, že pojedeme na kolech už z domu, abysme nemuseli někoho otravovat dvakrát, aby nás někam odvezl, a potom, aby pro nás zase někam dojel. Výprava se sice prodloužila o 3 dny, než jsme přijeli do pořádných hor, ale projeli jsme si část Podunajské stezky, což je také dobrá zkušenost. :-) Celá expedice je rozdělena do 10 dnů, s tím, že jeden den je plánován jako odpočinkový v cíli cesty. Oficiální start ve Veselí nad Moravou, první noc po 130km v Petronell-Carnuntum v bývalém římském ležení poblíž Hainburg an der Donau, asi 20km od Bratislavy. Další nocleh je naplánován do Krems an der Donau, ve městě, jenž dala kremžské hořčici jméno. :-) 3. den budeme spát ve Steyer, ve městě, kde jsme už jednou spali, a to před dvěma lety, když jsme se vraceli z Grossglockner Hochalpenstrasse. 4. noc je naplánovaná u jezera Atersee nedaleko Salcburku. 5. den překročíme německé hranice, projedeme Berchtesgaden, abysme se po několika kopcích zase vrátili do Rakouska a přespali ve městě Lofer. 6. den je v plánu spánek u jezera Achensee, když mezitím projedeme zimní lyžařské středisko Waidring a vyšlapeme závěrečné stoupání k Achenskému jezeru, jež leží v rakouské vápencové oblasti Rofan. Pokud se bude dařit a vše půjde podle plánu 7. den přejedeme přes Brennerský průsmyk do Itálie a přespíme ve Vipiteno. 8.den nás čeká pouze Passo Giovo ve výšce 2100 m.n.m., sjezd do Merana a ještě kousek proti proudu řeky. :-) 9. den je to, proč sem vlastně jedeme. Passo dello Stelvio a pokus o dosažení výšky 3000 m.n.m. na kole s následným noclehem, kousek pod zimním střediskem Bormio. No, a poslední 10. den je to jen dojezd k jezeru Lago di Como, okořeněný cestou po úbočí údolí, abysme měli pěkný výhled a aby to nebyla jen nuda dolů z kopce. 11. den je volná zábava a 12-tý máme k návratu domů pomocí Richarda Moštěka, jeho 9-ti místného Fiatu Ducato a vozíku na kola. Tak vypadá plán naší letošní pořádné expedice. Co se týká obsazení, Radek Bittner, já jsem ten, co to všechno spískal. Jirka Hlůšek, protože už uplynuly dva roky od jeho předchozí výpravy. Jako překvapení jede Martin Janošek, přestože Martin rád poslední dobou raději chodí pěšky, Stelvio ho zlákalo. A členové Maniacpedals týmu ve složení: Vlasťa Koleňák, Tonda Zálešák, Jaro Jurček a můj spolupracovník Mira Malečík. Zklamal Jožka Otrhálek, který se letošní výpravy neúčastní. Takže šlápnem do pedálů. A jak zní jedno přísloví: Každá cesta začíná prvním krokem.

Den1

Naše výprava má letos ještě jednu zajímavou vlastnost a tou je start celé akce. Oficiální start je 10. června 2015 z Veselí nad Moravou. Odsud vyjíždím jen já s Jirkou. Mira s Tondou vyjíždí z Javorníka a Jaro ze Staré Turé. Sraz je v 11 hod v pískovně v Šaštín-Stráže. Další účastníci se budou přidávat postupně a to podle toho, jak je kdo pracovně vytížen a kolik má dovolené. :-) Jak jsem psal již v úvodu, tato výprava má opravdu všechna nej. :-) Ještě jedna maličkost týkající se zobrazování profilů. Protože naše trasa po mapě jde zprava doleva, jsou ve stejném směru zobrazeny i profily, aby to tak nějak sedělo.

Další revolucí, která nastala, je nástup digitálních pomocníků. Pořídil jsem si tablet, na kterém jsem měl nahrané všechny mapy. Šlo mi hlavně o průjezd většími městy, kdy jsem chtěl zajet do centra a potom se zase bez nějakého bloudění dostat zpátky na trasu. Dalšího pomocníka měl Jaro, a to aplikaci ve svém telefonu s názvem Endomondo, která nám zaznamenávala skutečnou trasu včetně výškového profilu, který bude vložený do výřezu mapy.

Po osvěžení ve výborné vodě, fotka na památku, a jedeme směr hranice s Rakouskem.

Setkání v Šaštín-Stráže proběhlo úspěšně, našli jsme se. Počasí nám přálo, tak jsme se i okoupali a dali jsme si poslední levné pivo, cena nějak kolem eura. Odteď už jen za 3. Myslím tím točené pivo. Jinak jsme v Rakousku kupovali plechovkové, v cenách od půl eura. Ze Šaštína už jedeme do Moravského Sväteho Jána, na poslední most přes Moravu. Další už není. Jedině přívoz v Záhorské Nové Vsi, ale na ten se jen podíváme z rakouské strany. Ten je zajímavý zase tím, že je to jediný přívoz na Moravě.

Ale popořadě. Po nekonečné rovince a přejezdu přes ochrannou hráz jsme konečně na mostě přes řeku Moravu, jenž tvoří přírodní hranici mezi Slovenskem a Rakouskem. Morava je tady taková líná říčka. Když vezmeme, že už jsme za soutokem s Dyjí, pane jo, to je proud !! Línej volej to je. :-)

Hned za mostem nás vítají rakouské cedule, důvod k fotce. Další překročení hranic, tentokráte na delší dobu. Od hranic je to jen kousek do Hohenau an der March, kde nakrátko zastavujeme na vyhlídce u místního cukrovaru. Cukrovar již sice není v provozu, ale chladící nádrže zůstaly a jsou v současné době využívány k chovu ryb. Městys Hohenau , česky Cáhnov, byl až do roku 1920 moravským územím. Poté byl připojen k Rakousku a obyvatelstvo bylo přinuceno se germanizovat.

Po nějakých pár kilometrech jízdy ( obrazně řečeno ), jsme přijeli k památníku, který nám připomíná bitvu na Moravském poli, jež se odehrála 26. srpna 1278, a která pro nás nedopadla zrovna dobře. Odehrála se u vesnice Dürnkrut, po našem Suché Kruty. Potkali jsme se tam se staršími manželi z ostravska, kteří jeli natěžko z Itálie. Klobouk dolů ! Mířili k nám do Lednice. My ale mířili na druhou stranu, do Itálie. :-) Dalším bodem na naší trase byl jediný přívoz na řece Moravě, a to v Záhorské Nové Vsi, nebo chcete-li, v Angern an der March.

Kousek za přívozem bylo možná slepé rameno řeky Moravy, které se teď jmenuje vznešeně Biotop. Tak jsme se trochu zchladili, ono Maniaky jde jen těžko udržet, pokud uvidí vodu. Koupali se tam i místní, takže asi v pohodě. :-)

Památník na první bitvu, která se odehrála 12. července 1260 mezi krály Přemyslem Otakarem II a Uherským králem Bélou IV. Důvodem bitvy byl dlouhodobý spor o nadvládu nad Štýrskem. Bitva pro nás skončila jednoznačným vítězstvím. (obrázek níže vlevo)

Pohled od památníku směrem kam pojedeme, k Dunaji. Tam někde v dáli je Hainburg i Petronell Carnuntum, bývalá římská osada, kde bychom dnes rádi složili hlavu. :-) (obrázek níže vpravo)

Od památníku jsme to vzali zkratkou na hlavní :-) a šlápli do pedálů. Přibrzdili jsme až na mostě přes Dunaj. Chvíli jsme sledovali nákladní loď, která bojovala proti proudu a vypadalo to, že chvílemi i prohrává. Ale asi se to vyplatí, jinak by to přece nedělali. Most tady stojí od roku 1972 a má jednu malou nevýhodu. Jsou na něm sice po obou stranách chodníky pro cyklisty, ale pokud jedete k mostu po hlavní cestě, na chodníky se nedostanete, protože jsou odděleny svodidly a zábradlím a najíždí se na ně pouze z nějakých cyklostezek. Nevím odkud.

Za mostem doprava, kolem zámečku, přes parčík, do kopečka a jsme na místě, co zbylo po římském osídlení. Amfiteátr poblíž vesnice Petronell Carnuntum. První zmínky o městě jsou zpočátku našeho letopočtu, kdy vládl Římu císař Augustus. V letech 172 - 175 zde prý pobýval i císař Marcus Aurelius.

Z amfiteátru do města už to byl jen kousek a díky navigaci jsme kemp nemuseli ani hledat. Byl to takový plácek u tenisové haly.

V dnešní úvodní etapě jsme ujeli 135 km. Sjeli jsme až do nadmořské výšky 182 m.n.m., což by měla být nejnižší výška naší výpravy. Odsud to bude už jenom do kopce.

Den2

Čtvrtek ráno, druhý den výpravy. Je jasno a podle předpovědi tak má zůstat celý den. Výškový profil je rovina, jedeme při Dunaji.Chalani, poďme hore, musíme ísť. Slnko už vyšlo. Radek, vstavaj, eště je to daleko do Talianska.

Plán dnešního dne: Pohanská Brána Heidentor, letiště Schwechat, rafinerie OMV, Wien, pár dalších cílů při cestě a spát budeme v Krems an der Donau. Město, které je vstupní branou do údolí Wachau, vinařské oblasti při Dunaji.

Pohanská brána - Heidentor, původně prý měla 4 oblouky a postavena byla v letech 354 - 361 n.l., coby triumfální monument císaře Konstantina II, a vypínala se jako ochranná stavba nad jeho sochou.

Od brány jsme nabrali směr letiště. Jeli jsme po stezkách, chvíli po asfaltě, ale většinou šotolina. Proplétali jsme se rakouskými políčky až na práh letiště.

A potom dál kolem plotu, nejdříve z uctivé vzdálenosti a potom nás cesta přivedla až k oplocení, kde jsme mohli trochu nasát z toho cvrkotu, co za plotem probíhal. Jedni šli na přistání, zatímco druzí už čekali na start a pořád dokola.

Terminál letiště z cyklotrasy. Blíž se nějak moc nedostanete, dvojitý plot, dvakráte jsme potkali policisty, nad letištěm vrtulník, ostraha jak má být.

A pokračujeme dál. Letištěm naše cesta nekončí, vzadu už se rýsuje rafinérka OMV, která zásobuje palivem i samotné letiště. Až po rafinérku jsme měli pořád nad hlavou startující letadla. :-)

Tak, a jsme u slibované rafinérky. Cesta projíždí přímo přes ni. Rafinerie jejíž výstavba byla zahájena v roce 1958 je jednou z 10 největších rafinerií v Evropě. Ročně zpracuje přes 8 mil. tun ropy, která do ní přitéká ropovodem z italského Terstu.

Hned za rafinerií vede dálnice. Rád stojím na mostě a sleduji ten čilý ruch pode mnou.Od dálnice jsme přejeli k vodní elektrárně, po které se dá přejet na ostrov.

Pár kilometrů po ostrově, ještě jeden most, a jsme na levém břehu.

Levý břeh byl hojně využívaný k osvěžení ve vodě. Kupodivu voda byla celkem čistá, ale studená. Než jsme se vyráchali, zchladilo se nám pivo a zároveň jsme i něco pojedli. :-)

A jedeme do centra, ale jenom při Dunaji. Mimo Dunaj nepojedeme. Přijeli jsme až k městské multifunkční části Donau City, které vévodí 250 m vysoký mrakodrap DC Tower 1, jehož stavba byla dokončena v roce 2010. Přejeli jsme po pontonovém mostě zvaném PONTE CAGRANA na druhou stranu zase na ostrov, udělali tyto fotky a vydali se dál proti proudu.

A přijeli jsme až na špici, kde se Dunaj dělí na dva proudy, ale bohužel, až ta špice nebyla přístupná. Chtěl jsem si zkusit ten pocit, který měla Kate Winsletová ve filmu Titanic, když stála na špici Titaniku a kolem byla jenom voda.

Ještě ohlédnutí odkud jsme přijeli, vidět už byl jenom ten mrakodrap. A jelikož ostrov končil, šup zpátky na levou stranu a jedeme směr Tulln an der Donau.Slunéčko pěkně připalovalo, a nás čekala nekonečná cesta kolem Dunaje.

Nekonečná cesta ještě před Tulln.(obrázek níže vlevo)

Konečně most do Tulln, a tím trošku oživení na cestě. Jedeme k Fontáně Nibelungů, která leží na pravém břehu. (obrázek níže vpravo)

Okolo roku 1200 vznikl v bavorském Pasově hrdinský epos Píseň o Nibelunzích. Jeho autor určil jako místo setkání krásné Kriemhildy, vdovy po Siegfriedovi, s hunským králem Attilou právě Tulln. Přibližně 800 let po vzniku eposu byla tady na nábřeží Dunaje postavena připomínka téhle bájné události.

A malý kvíz pro pozorné čtenáře: najděte dva rozdíly na těchto snímcích. Kdo je najde může se účastnit naší příští výpravy.

Dunaj je hodně využívaná řeka pro plavbu a to jak nákladní, tak i osobní. Turisté se někam přivezou, dostanou kola normální nebo elektro, kousek si popojedou, zase se naloží a odvezou se jinam. :-)

Rakouská atomová elektrárna Zwenterdorf. Výstavba byla zahájena v roce 1972 a ukončena v roce 1978. Po rozsáhlé diskuzi bylo vyhlášeno referendum o zprovoznění. Dopadlo 50,47 : 49,53 proti zprovoznění. Takže těsně. V současné době je v objektu instalováno 1000 fotovoltaických panelů, takže elektrárna plní svou funkci, dodává elektrický proud, ale její výkon je asi 22 000 x menší než byl plánovaný.

No, a tady už jsme v cílovém městě dnešního dne, a to v Krems an der Donau. Nejprve nákup proviantu, doplnění tekutin. :-) Chtěl jsem dnes ještě zajet do centra, ale Jaru zlobilo zadní kolo, tak jsme zamířili nejkratší cestou přímo do kempu. Tonda dnešním dnem zahájil nekonečný příběh zvaný výměna prasklé špice. No, a dnes večer se k nám připojil i Vlasťa z týmu Maniac pedals. Přivezl s sebou i zápisné v podobě plechových pěníků. Vlasťa i pěníci byli nadšeně přijati. :-) :-)

Dnes jsme ujeli 136 km a dostali jsme se do výšky 203 m.n.m. Takže o 20 m výše než včera. Ale zítra už to nabere trochu jiné obrátky.

Den3

Začíná 3. den výpravy. Počasí nám zatím přeje. Dnes pojedeme většinu trasy ještě při Dunaji, až odpoledne se odpoutáme a začneme sbírat výškové metry jako průpravu na horské průsmyky co nás čekají. Cíl dnešního dne je Steyer, město na břehu řeky Enns, neboli Enže.

Na výškovém profilu je pěkně vidět místo, kde to všechno začalo. Myslím ty kopečky :-) :-)

Slunečné ráno v kempu, ještě sms-ka dom, že jsme v pohodě a můžeme vyrazit. :-)

Kemp byl přímo na břehu Dunaje, a hned za kempem bylo přístaviště pro lodičky. :-)

Zajeli jsme do centra, protože jsme ho včera nestihli. Prošli jsme branou Steiner Tor do historické uličky a prošli si ji až k náměstí Svaté Trojice..... .... a poté jsme se vydali po nábřeží, kolem přístaviště proti proudu, směr údolí Wachau.

Po cestě jsme potkávali různé cyklisty, cyklotrasa vedla mezi vinohrady a údolí se pomalu zužovalo. V dálce za kostelíkem je zřícenina hradu Dürstein a pod ním stejnojmenné městečko odkud pochází společná fotka. :-)

A jsme v Melku ,česky Medlík, město známé především díky klášteru, jenž je postavený na návrší nad městem. Ke klášteru jsme přijeli zezadu, dovedla nás tam cyklotrasa, tak jsme viděli nejprve zahrady, potom město, a až potom klášter zepředu.

Náměstí v Melku.

A z Melku zase zpátky k Dunaji a pojďme dál.

Kousek od Melku je městečko Pöchlarn, kde je tzv. památník Nibelungen. Zobrazuje 16 erbů z dějových míst Písně o Nibelunzích. Byla to jen malá odbočka od Dunaje, ale stal se na ní jediný defekt výpravy. Komu se to podařilo, vidíte na horním snímku. Bylo teploučko, tak 30°C ve stínu, kluci našli dobré místo na svačinu a já mezitím dělal defekt.

Ybbs an der Donau - ve středověku sice důležité, ale dnes nezajímavé městečko. Nás ale zajímalo muzeum kol, které je zde umístěno, a které jsme navštívili. Tonda nám dal zasvěcený výklad ke všem exponátům.

Za Ybbs jsme udělali malou zastávku na svačinu, trochu jsme se zchladili, ale Dunaj tady nebyl tak čistý jak ve Vídni. Studený byl stejně, takže pivo bylo dobré, co by dup.A pokračovaly malé problémy s Jarovým vozíkem, které spolu s Tondou operativně řešili.

Jak už jsem jednou psal, na Dunaji panuje čilý ruch. Lodě jezdí sem a tam. Toto je jeden z posledních záběrů, kdy jsme ještě u Dunaje a obdivujeme majestátní lodičky.

Tak, a je to tady. Konec válení, vezení se kolem vody. Začneme hltat ty kopečky. Už ty první dva nás překvapily. Bylo teploučko a peloton se začal trhat. Projížděli jsme krásnou zemědělskou krajinou na hranicích Dolního a Horního Rakouska. Ale přes ten pot, co nám tekl do očí, to oceňuji až teď zpětně. :-)

Když se teď tak ohlížím, tak považuji tuto etapu za jednu z nejtěžších, ne-li vůbec nejtěžší. Ne ani tak výškovými metry, ale kombinací horka, dlouhých nekonečných rovin při Dunaji, závěrečných kopečků, které nás nenechaly vydechnout a pozdního dojezdu do kempu, takřka za tmy.

Ale zpět. V kempu ještě nejsme, nejdříve musíme projet Haag. Rakouský Haag, ne ten Nizozemský. :-) :-) Městečko není nějak ničím zajímavé, malé náměstíčko, kde zrovna budovali jakési podium, nebo co to bylo, kostelík a Billa, kde jsme se stavili na pěníky a doplnit trochu zásoby. Z Haagu samozřejmě do kopce, jak jinak. Jara trochu ladil uchycení vozíku, Toník si cvičně vyměnil prasklou špici a mezitím nám vyvolával Jožka, který vezl Martina do Steyru do kempu. Že kde jsme, oni už jsou na místě. Martin ze Steyeru pokračoval s námi. Jožka nám udělal radost, protože věděl co se sluší a patří. Přivezl buchtu, tím myslím tu upečenou na plechu, a pěníky 12-ti voltové z Plzně. Tím nám trochu zpříjemnil dnešní vcelku perný den.

Dnes jsme ujeli 134 km a celkem nastoupali 1099 m. Spíme v nadmořské výšce 310 m.n.m., takže o 107 m výš než včera. :-)

Den4

Ráno ve Steyeru bylo slunečné, odpoledne prý mají být bouřky. Jožku jsme ještě využili na zaplacení kempu. Nejlépe z nás se domluví řečí, která se tady používá. Potom jsme se rozloučili a vyrazili, teď už konečně kompletní na další etapu naší tour. Jelikož byla sobota, museli jsme nakoupit na dva dny. V neděli se tady v obchodech nemaká. Takže první zastávka byl Interspar a potom již vzhůru dolů do města. Na náměstí se zpívalo, ale nikdo z nás to nevyfotil, škoda. Rakušáci, se mi zdá, pořád něco slaví. :-)

Tak kluci, pojďme, máme před sebou kus cesty a rovinky skončily. :-)

Kopeček začal už ve Steyeru, a tak to bylo pořád, nahoru a dolů. Bylo teploučko, tak svačinka a osvěžení pod stromem přišlo vhod. Ovšem nejlepší svačinu měl Mira. Ale v Intersparu ji nekoupil. :-)

Než jsme se dostali k Aterskému jezeru proběhlo koupání i v jednom větším potůčku při cestě. Ale protože tam nebyla žádná hloubka a Maniaci se jako obvykle koupali na Adama tak jsem se rozhodl tyto fotky nepoužít. :-)

A tady už jsme v městě Gmunden jež leží na břehu jezera Traunsee, po našem Travenské jezero. Mezitím se nám zatáhlo a schovaní u Intersparu jsme přečkali větší přeháňku. Sjeli jsme na hráz, ještě trochu zmokli, jak je vidět na Mirovi schovaném u výlohy, a udělali pár fotek.

Zatímco se Mira schovával u výlohy, tak my využili čas a udělali pod stromem fotečku. Přeháňka přeletěla, jedeme kolem jezera.Martin Janošek, člen naší výpravy, který se k nám kvůli pracovnímu vytížení přidal jako poslední až ve Steyeru.

Zámek Ort, německy Schloss Ort, jehož základy zde stojí od roku 1080. Větší radost nám ale udělala protrhávající se oblačnost na obzoru. :-)

Nábřeží jezera jež místy vypadá jako nějaká lázeňská kolonáda.

A opět stoupáme, tentokráte do sedla pohoří Höllengebirge, abychom přejeli k Atersee, Aterskému jezeru, kde dnes večer složíme hlavy. :-)

Ještě kousek do kopečka a měli bychom být u jezírka, snad už to bude nahoře a pak pojedem dolů.

Přibližně 90 výškových metrů (což bylo asi půl kilometru) které nás dělily od tohoto odpočivadla. Ale tady už jsme pro dnešek definitivně nahoře a zbývá sjezd k Aterskému jezeru a nalezení nějakého vhodného kempu. Je jich tam víc. :-) Taferlklaussee, jezero velké přibližně 200 x 120 m, ve výšce 763 m.n.m., ale to je ještě pořád málo na to, abysme už mohli sjíždět k Atersee. :-) Tak jsme dali aspoň malou svačinku a trochu zadechli.

Aterské jezero neboli Atersee, pohled z cesty odkud jsme přijížděli.

Postupně jsme brali jeden kemp po druhém. První byl moc plný, kemp Europa byl zase nějaký divný, a nakonec jsme přijeli až do Unterach am Atersee, kde už jsme prostě museli skončit. Kemp dobrý, ale nemilé překvapení, na které v Rakousku nejsme zvyklí, teplá voda byla pouze na žetony. Na fotkách níže je vidět jak to někteří vyřešili. Já tam nejsem. Já si dal studenou sprchu na umývárkách. Studená tekla zadarmo. :-)

Dnes jsme ujeli 108 km, nastoupali 1656 m a opět sjeli 1525 m, z toho plyne, že dnes spíme zase o něco výše a to ve 468 m.n.m.

Den5

Dobré ráno! Dnes nás čeká etapa kolem jezer z Rakouska do Německa přes Berchtesgaden a zpátky do Rakouska. Uvidíme, jak to dopadne. Hlásí zhoršení počasí. Mám trochu obavy z kopečků, myslím že to bude dnes ještě veselé, hlavně přes ten Berchtesgaden.Výškový profil :-)

Tady bych rád ukázal rozdíly v ranním balení mezi členy Maniac pedals a amaterskými cyklisty vedenými mnou. Zatímco náš Martin si v klidu balí a nikdo o něm ani neví, tak skupina Maniac Pedals hodí nejprve do stanu granát a jednotlivé věci si pak sbírají podle příslušnosti. Já myslím, že nemusíme rozebírat, který model je efektivnější.

Od Aterského jezera jsme vyrazili a další na řadě je Mondsee, Měsíční jezero. Své jméno získalo podle tvaru protáhlého půlměsíce.

Kolem Měsíčního jezera jsme jeli tunelem pro cyklisty, autíčka měli svůj tunel.Další z jezer, které máme při cestě je Wolfgangsee. Toto jezero leží přes dvě rakouské země, Salczbursko a Horní Rakousko.

Mira, protože měl z nás na kole nejširší bágle, dostal na chvíli přidělenou i dopravní značku. Pořádek musí být. :-)

Ve Fuschl am See jsme se díky Jarovi a jeho slovenské vlajce zúčastnili na chvíli něčeho jako hodové zábavy. Elen, byla totiž slovenka z Nové Bošáce, která se do Fuschl provdala. Jak uviděla vlajku, hned jsme seděli u stolu a měli před sebou štamprlku výborné meruňkovice. Děvčata ji čepovala přímo ze soudku. :-) Zapili jsme to pivem a hned bylo veseleji. :-)

Odjíždělo se nám velmi ztěžka, bylo to velice příjemné zpestření naší expedice.Udělali jsme ještě fotečku Fuschlsee s krásně čistou vodou a zamířili zase do kopečků.

Ve Fuschl má sídlo firma Red Bull, kolem kterého jsme projížděli. Po pivě a dobré štamprlce nám vyhládlo, tak jsme si ustlali na louce a něco dobrého pojedli. A pomalu už jsme se blížili do Strubklamm, úzké soutěsky, která nás provedla klikatou cestičkou vysoko nad roklí, kolem jezera Almbach až na hlavní cestu....

...a odsud to byl již jen kousek k jezeru Wiestalstausee, z jehož hráze je fotečka vpravo. Cestou jsme potkávali hodně lidí v neoprenech, protože v soutěsce se provozuje canyoning. Město Hallein, dali jsme zmrzku, počasí se pomalu začínalo kazit, tak trochu i obavy kam až nás to nechá dojet.

Hallein leží na řece Salzach a pokud je město na řece, tak většinou se potom jede do kopce. No byl to výživný kopeček.Ještě jsme zadokumentovali přejezd hranic do Germany, přesněji Berchtesgadensko, a vydali se hledat jezero Königsee.

Jezero Königsee leží poblíž města Berchtesgaden. Takže projedete město a na posledním kruháči se dáte druhou odbočkou doprava a pojedete po stezce jak my, anebo se dáte až třetí odbočkou a dojedete tam pěkně po hlavní. :-) Po jezeře funguje čilá lodní doprava pro turisty. Ty domečky na fotce vlevo dole jsou jakési garáže pro lodě. :-)

U jezera jsme trochu zadechli, dali si plechového pěníka, chvíli sledovali turistický ruch, potom zase chvíli dva společensky velmi unavené turisty.

A od jezera Königsee, jež leží ve výšce 603 m.n.m., jsme se vydali k jezeru Hintersee s nadmořskou výškou 800 m.n.m. Takže cesta bude asi, jak jinak, do kopečka. :-) Od jezera kolem závory přes cestu a jsme v Národním parku Berchtesgaden.

Prošli jsme se po visutém mostě, pod nímž velice nic neteklo, ale když tady tají sněhy asi je tu veselo. No a potom přišlo to správné stoupání do kopce. Nevím teda kolik to mělo procent, ale když jsem to uviděl zrovna jsem zesedl. To kolo nešlo pomalu ani tlačit. Pokud můžu použít fotku z vedlejší strany, kterou jsme udělali při sjezdu tak 30% je slušné číslo. Myslím, že výjezd i sjezd byly plně srovnatelné. :-)

Po šíleném kopci jsme přijeli na Rakouské hranice, ale za hranicemi to bylo ještě kousek nahoru, kde jsme se dozvěděli název kopce, který jsme zdolali a k tomu nadmořskou výšku. Hurááá, hurááá! Snad to už bude dnes jenom dolů, už toho bylo dost. Bylo to už jen dolů. Mira u památné cedule, pěkný výhled do údolí a parádní vracečky, abysme se nakonec dostali nad vesničku Weisbach, kde měl být kemp, který jsme i nakonec našli. Dali jsme mu jméno Kemp bez majitele. Všechno otevřené, zapnutá pračka, teplá voda ve sprchách, ale nikde nikdo. Jednoznačně nejlevnější kemp na cestě. :-)

Dnes jsme ujeli 101 km, nastoupali jsme 2251 m a znovu sjeli 2106 m. To znamená,že dnes spíme zase o něco výš a to 666 m.n.m.

Den6

Mapa trasy

Výškový graf

Majitel se neobjevil ani ráno, tak jsme pobalili věci a popojedem o kousek. Horší bylo, že začalo drobně pršet. Naštěstí to zatím bylo přeháňkového charakteru a o kousek dál to bylo lepší. To jsme ještě nevěděli, že to tak bude celý den, a že se to bude zhoršovat. Stoupali jsme do lyžařského střediska Waidring, po cyklotrase, která tak nějak kopírovala hlavní cestu, hned zleva, hned zprava. Vrcholy kopečků byly v mracích.

Před Waidringem začalo už celkem pršet, naštěstí byl na cestě Spar, tak jsme se na chvíli schovali, nakoupili, posvačili. :-)

Přejeli jsme kopečky a kousek před St. Johann in Tirol, blízko golfového hřiště stál předchůdce našich dopravních prostředků. Popojed s ním sice nešlo, ale zapózovat pro fotografa ano. Takže Maniaci jako skupina, my s Jirkou jako sólisté, Jara už prý jel na skutečném, tak se nebude fotit na atrapě a Martin měl důležitý pracovní hovor, takže neměl čas. Dole jsou fotky již při příjezdu do města, vlevo pravděpodobně obydlí místní smetánky, vpravo celkový pohled na město v údolí a dýmající komín místní firmy na zpracování dřeva.

A to už nás navigace ve formě mého tabletu vede neomylně na náměstí. Deštík na chvilku ustal, tak jsme si mohli prohlédnout náměstí a udělat fotku před nejpokreslenějším barákem. :-) Přesněji řečeno udělal nám ji jeden náhodný kolemjdoucí, kterého Tonda oslovil svým šarmem a perfektní posunkovou němčinou mu vysvětlil co po něm chce. :-) Ale ještě před tím si kluci vybírali ve stánku tzv. Lederhose, rakouské kalhoty, vyráběné z kůže jelena, které mají tu zajímavou vlastnost, že rostou se svým majitelem. Tyto kalhoty jsou součást rakouského kroje a trochu se liší podle jednotlivých zemí. Nakonec ale obchodník kšeft neudělal.

Po opuštění St. Johan jsme začali stoupat a přibližovat se k mráčkům a tím také začalo víc a víc pršet. Ještě jedna věc, která není z fotek poznat, ale celkem mne překvapila. Pokud začne v Rakousku pršet začnou pravděpodobně všichni vyvážet močůvku a rozlévají ji po těch jejich loukách. Ten smrad jsme začali čichat co začalo pršet a potom celý den. Z toho plyne ponaučení, do zemědělských oblastí jezdit výhradně v době kdy neprší, pokud teda mermomocí nechcete vědět jak voní opravdová kravička Milka. Ve městě Wörgl, už toho deště bylo tak akorát, tak jsme na chvíli zastavili pod mostem, trochu zadechli a posvačili.

V Rattenbergu měli zajímavou historickou uličku, ale to už místy lilo jako z konve, a na focení už nebylo ani pomyšlení. Navíc místní informační centrum už bylo zavřené, a my hledali nejbližší ubytování a nemusel to být nutně kemp. :-)

Další zastávka pod mostem, kde jsem měnil jednu nepromokavou bundu za druhou. :-) A po pár kilometrech se na nás usmálo štěstí. U vesničky Strass im Zillertal byla reklama na ubytování. Tam jsme sice neuspěli, ale náš tlumočník Martin na mladou paní asi udělal dojem a ta nám sehnala ubytování o kousek dál. Měli jsme celé přízemí rodinného domku pro sebe a hlavně sucho a teplou vodu. Spali jsme v postýlkách jak nemluvňata. :-) :-) Kola jsme si mohli očistit vodou z hadice a udělat základní údržbu. Sem tam něco namazat a dotáhnout podle potřeby, protože až odsud vyjedeme, začnou tzv. Královské etapy. Každý den jeden průsmyk.

Na zdravie, moj milovaný repáčik.

Dnes jsme ujeli 98 km, z toho tak polovinu ve větším či menším dešti. Nastoupali jsme 1303 m a sjeli 1447 m, takže v průměru jsme dnes jeli z kopce. :-) Vesnička Strass im Zillertal je v nadmořské výšce 563 m.n.m. Původně měl být nocleh u jezera Achensee, ale kvůli počasí bylo jezero vynecháno a etapa mírně zkrácena. Snad někdy příště.

Den7

Hlásí špatné počasí tak jsme se rozhodli zůstat ještě jeden den. Následující etapa je totiž již přes Brennerský průsmyk a v horách bude jistě hůř než tady. Dopoledne jsme si udělali malou procházku do místní sámošky a udělali nákup na oběd. Maniaci tento po návratu ukuchtili a měli jsme i teplou večeři, za což jim patří dík! Jinak se lenošilo, odpočívalo, ladila se kola, nabíjeli se všechny možné baterky, sledovali jsme počasí v TV atd. Dnes jsme ušli možná 4 km a zůstali ve stejné nadmořské výšce jako včera. Možná to bude tím, že jsme spali i ve stejné chalupě. :-)

Den 8

Mapa trasy

Výškový graf

Tak, dost bylo lenošení a odpočinku. Den volna, který měl být až u jezera Lago di Como jsme si vybrali díky počasí již před Insbruckem. Teď nám nezbývá než šlapat a šlapat.

Rozloučili jsme se z paní domácí a domkem, jenž nás hostil dva dny, je to teda ten domek na fotce nahoře vlevo, kde jsme už nachystaní k odjezdu. :-) Ten domek na fotce nahoře vpravo, kterému já říkám Barák hore nohámi je u vesnice Vomperbach. Zároveň je u domku teniska v nadživotní velikosti, kterou hned obsadili Mira s Jarou, aby ukázali, že vztahy na moravsko-slovenském pomezí jsou úplně v pořádku. Na židličku se nás již vešlo víc. :-)

Na kraji městečka Wattens se vyrábí známé krystaly Swarovski a u výrobního areálu je rozsáhlý park. Něco je přístupné zdarma, něco za poplatek, ale s kolem se tam nesmí. Fotku jsme stihli udělat než nás slušně vyprovodili. :-) A míříme na Innsbruck, hlavní město Tyrolska. Název města je od řeky Inn a slova brücke, což je most. Podél řeky jsme se dostali až do centra města. Jen škoda, že byla oblačnost tak nízko, fotky náměstí a vzadu vypínající se masiv hor vypadal parádně.

A to už se blížíme k jednomu z nejvyšších mostů v Evropě. Europabrücke, 192 m vysoký dálniční most spojující Innsbruck a Bolzano.

Cesta neustále stoupala, ale nebylo to nic hrozného. Projížděli jsme vesničky a městečka na cestě, kde pravděpodobně díky dálnici byl celkem klid od nějaké větší dopravy. Místy bylo i teploučko, Jara mi promine. :-)

A když se člověk potí, musí se doplňovat tekutiny a hlavně hořčiny. :-) A část dálnice, které já říkám dálnice na nožičkách. :-)

A jsme na italských hranicích, v nadmořské výšce 1374 m.n.m. a tím pádem zase pojedeme chvíli z kopce. Opouštíme Rakousko, které nás týden hostilo.

Cedule Italia byla přibita na jakémsi baráku, tak jsme museli vlézt do zahrádky, abysme přejezd zdokumentovali. :-) Sjezd do Vipitena byl podobný výjezdu, kličkovali jsme kolem dálnice na nožičkách

V některých částech byly nožičky i trochu vyšší, jako například ve vesničce Colle Isarco.

A potom jsme museli uhnout z cesty před tunelem, po takové cykloštrase, která nás trochu povodila nahoru a dolů, abysme to neměli zase tak jednoduché. :-) A podél pěkného potůčku až do Vipitena.

Vipiteno, německy Sterzing, první italské město na cestě. Nachází se v oblasti Italských Alp zvané Alto Adige. Při dosažení tohoto města jsem už začal věřit, že se výpravě podaří dojet do cíle. Přece jenom, už jsme byli v Itálii. A ne zrovna nejkratší a nejsnadnější cestou.

Z uliček v centru dýchala pohoda a klid. Vysoké domy nás ochránily před sluncem. Mirovi jsem slíbil zmrzlinu, ale stánek, kde měla být, a který jsem si našel na gůglu, měl sice nápis Gelato, ale zmrzka tam nebyla.

Vipiteno bylo i dnešním cílovým městem, nebylo kam spěchat, čas byl dobrý, tak jsme nasávali tu italskou atmosféru, :-) a pomalu procházeli historickou část města, jejíž většina památek pochází z 15. a 16. století, včetně věže Toerre Joechl jenž je vidět na těchto dvou snímcích.

Na konci historické uličky bylo náměstí, kde jsme objevili stánek se zmrzlinou, pravou italskou. Byl jsem rád, už k vůli Mirovi. Dali jsme si všichni i když cena nebyla na naše poměry zrovna lidová. :-) Jeden kopeček za 1,2 eura, doma bysme si ji asi nedali. :-)

Kousek za městem byl kemp. Dá se říct, že přímo na začátku stoupání na zítřejší výjezd na Passo Giovo. Ono vůbec z Vipitena těžko někam vyjedete, aniž byste nemuseli přejet nějaké sedlo. My jsme přijeli z Brennerského, pojedeme na Giovo a ještě je tady Penserjoch, po italsky Passo Pennes Dnes jsme ujeli 105 km, vystoupali 1715 m a sjeli 1330 m. Spíme v nadmořské výšce 948 m.n.m. To je vlastně výška, jako bychom spali na Javořině. !!! Tak to je krásné, jako bychom spali doma. Vlastně jo, přes noc mně ukradli jednu ze solárních nabíječek, takže opravdu jako doma.

Den 9

Výškový graf

Tááák, dnešní den pokoříme hranici 2000 m.n.m. Vyjedeme na Passo Giovo. Náladu jsem měl horší, protože jak už jsem předeslal, přišel jsem o jednu z nabíječek na tablet. Ráno bylo oblačno a i chladno, možná je to tou výškou. Uvidíme na druhé straně kopce. :-)

Po vyjetí z kempu cesta začala stoupat a stoupala a stoupala. Ze začátku byly pěkné výhledy do údolí, ale později jsme zajeli do lesa a bylo po ptákách.

Z lesa jsme se dostali až takřka na hranici kolem 2000 m.n.m. A potom už bylo pěkně vidět, kam až musíme vyjet.

Peloton se při výjezdu roztrhal a nahoru jsme dojížděli postupně. Nahoře bylo celkem zima a to že Mira s Tondou poslední metry vyšlapali dosti nalehko, chtělo již celkem odvahu.

Na společné foto jsme se oblékli, něco pojedli a hlavně vybojovali trochu místa u cedule, protože to tam byla samá motorka. :-)

A jedeme z kopce, směr Merano. Cesta se pěkně vinula, samá vracečka.

Nad městečkem San Leonardo byla vyhlídka s pěkným výhledem na město a na celé údolí, kterým budeme vzápětí projíždět.

A jak jsme sjížděli níže a níže, bylo tepleji a tepleji, sluníčka bylo na obloze také více a více. Krajina se taktéž změnila. Velké jabloňové sady nebo vinohrady, některé přikryté velkými černými sítěmi. A v Meranu už bylo horko. A protože pivo je drahé, pojďme na zmrzlinu, italskou!!! Sjeli jsme z hlavní a jeli podél celkem dravé říčky, dostali jsme se na pěší zónu, kde bylo hrůzu národa a pak jsme objevili onu tolik očekávanou zmrzlinu. :-)

A z Merana nás čekal pěkný kopeček na pěkném slunéčku. Zastavili jsme na vyhlídce nad Meranem, trochu zadechli, snědli banán a pokračovali dál až ke splavu nad Meranem. Ale splav, ten stál zato. Ohromující hukot a vodní tříšť všude kolem nás. Příjemné zastavení znásobené skutečností, že kopeček, který jsme šlapali už končí. A k naší radosti nenásledoval žádný sjezd,(kterým bychom zase ztratili všechny vyšlapané výškové metry), ale cyklotrasa proti proudu říčky Fiume Adige.

Cyklotrasa byla pěkná, asfaltík, neustále při vodě a navíc pěknou krajinou. Zastavili jsme na tatranku a na pivo, Mira s Tondou se okamžitě změnili ve špačky a hned byli na stromě a likvidovali poslední zbytky třešní. Dneska spíme v kempu kousek za městečkem Coldrano a ze stanu máme pěkný výhled na místní kopečky. :-)

Ujeli jsme 86 km , vystoupali 1625 m a sjeli 1940 m. Takže spíme níže než včera a to 658 m.n.m. Zítra nás čeká královská etapa nambr uan. :-) Už se těším.

Den 10

A je tady den, kvůli kterému se sem jede. Dneska se pokusíme zdolat metu 3000 m.n.m. Počasí se zdá v pohodě, tak v klidu snídáme a pomalu vyrážíme dál krajem jablek a vinic po značené cyklotrase. Tato nás vede dále podél říčky mimo hlavní silnice až do Prato Allo Stelvio, kde před místním obchůdkem zastavujem a nakupujem ještě nějaký proviant. Odsud je již jen jedna cesta, a to vzhůru do sedla. :-)

Mapa trasy

Výškový graf

Koleje na místní kopeček, kde se těžil mramor. Vedly z kopce přímo do firmy, kde se zpracovával.

Zahrádka plná uměleckých výtvorů místního podivína. Jak vypadala zahrádka, tak vypadal i jeho domek. A dále proti proudu říčky. Za vesničkou Gomagoi velká tabule s oznámením jestli je průsmyk otevřen. Měli jsme štěstí, byl. Mezi Gomagoi a Trafoi byla cesta schovaná do galerie. Už to získávalo ten správný vysokohorský nádech. Počasí zatím dobré. Když jsme jeli vinohrady tak zdálky byl průsmyk v mracích, ale jak postupně jedem, tak se oblačnost protrhává. Jedním slovem paráda. :-)

Masiv Ortleru, jak ho zachytil Jara.

Mira při jednom z krátkých zastavení (vpravo) a pohled, který se nám naskytl za následující zatáčkou (vlevo).

Jiří nasadil k úniku a kluci na silničkách, s kterými jsme se neustále předjížděli toho měli plné brýle. :-)

A protože jsme Tondovi ujeli, našel si jiného spolujezdce. Tuto cyklistku jsem později zahlédl nahoře a první co bylo, když slezla z kola, že si zapálila. :-)

Pohled na závěrečné stoupání , které pro nás vyfotili Jara s Tondou z výhledu od Tibetské restaurace.

Už jen pár vraceček a jsme nahoře.

Na vrchu hromady stánků, cyklistů, motorkářů. Prodávalo se kde co. Od přepálených klobásek až po cyklistické potřeby a oblečení.

Passo dello Stelvio pokořeno!!!! :-) :-)

Po krátkém zadechnutí a malé svačince jsme se rozdělili na dvě skupiny. Tonda s Jarou se vydali k Tibetské restauraci na vyhlídku. A zbytek se vydal pokusit pokořit onu hranici 3000 m.n.m. Ale to už nebyl žádný asfalt. Šotolinová cesta, z které byl naštěstí uhrnutý sníh. A hned ze začátku pěkně z ostra.

Dalo se i jet na kole, ale jakmile vám podklouzlo kolo na kameni, už jste stáli a znovu se rozjet bylo trochu obtížné. Takže se chvíli jelo, chvíli tlačilo.

Chata Pirovano a hotel Thöni nás zdravili již z dálky. :-) Cesta odkud jsme přijeli a krásné výhledy z 3000 metrů nad mořem.

Jak jsem přijel nahoru, hned jsem si sedl na sněžný skůtr a nesesedl jsem dokud mně jeho majitel nevyfotil. Jirkovo kolo a v pozadí hotel Thöni 3000 (vpravo).

Ještě než dorazili Martin s Mirou, tak jsme se stihli vyfotit s italskými kluky co tam zrovna lyžovali. :-)

A tady jsme kompletní mužstvo, které se vydalo zdolat hranici 3000 metrů nad mořem, a kterému se to podařilo. :-) :-) Cíl výpravy byl splněn a já jsem byl šťastný!! Co jsem přibližně 2 roky plánoval, vyšlo!!!

Výhledy z této výšky byly parádní, počasí proměnlivé, hned svítilo sluníčko, hned se hrozivě zatáhlo, ale mně už to bylo jedno. :-) Jara s Tondou také zdolali výjezd k Alpengasthof Tibet (vpravo)

A cestu také neměli zrovna jednoduchou. :-) A i přesto stihli zapózovat ve sněhové závěji.

A jedeme z kopce. Po úvodních serpentinkách přijíždíme na křižovatku kde se dá odbočit na Umbrailpass, což je přejezd do Švýcarska, my ale pokračujeme směr Bormio.

Následuje oblast dlouhých rovnějších úseků, taková náhorní planina a pak přijedeme k fotogenicky zajímavější části cesty.

V dolní části těchto serpentin byl hotýlek s pěknou kulisou vodopádu v pozadí. Následoval průjezd několika tunely, které měly vlastní osvětlení, abychom se zastavili kousek nad Bormiem. Udělali jsme foto města a celého údolí, projeli jím, abychom dnešek zakončili v kempu ve Valdisotto, kousek pod Bormiem. Večer jsme zašli na pravou italskou pizzu, byla výborná. :-) Ujeli jsme 78 km, vystoupali přibližně 2800 m a sjeli 2300 m. Uleháme ke spánku 1100 metrů nad mořem.

Den 11

Výškový graf

Kemp, který nás trochu zklamal tím, že teplá voda byla na eura i tím, že jedno euro nám to sežralo a nic se nedělo. Protože se honosil 5 hvězdičkami, kluci 3 hvězdičky při odjezdu přelepili černou izolačkou. :-) :-)

Parádní sjezd z Bormia nám Toník okořenil zlomeným nosičem. Na krásné rovné cestě. To už trochu přehnal. :-) Poslední den šlapání na kole je o přesunu k Lago di Como. Aby to nebylo jen z kopce je to okořeněné menším výjezdem. :-)

Cesta příjemně ubíhala, pořád víceméně z kopce. Projížděli jsme pěkné italské vesničky, kde se tak trochu zastavil čas.

Jirka tráví čas čekáním na kluky, kteří mezitím plenili místní pekařství (vlevo). Až do Tresenda to bylo jen z kopce. A abychom měli trochu rozhled po údolí kterým jedeme, vyjedem trochu na úbočí (vpravo)

Bylo i pár serpentinek jak na Stelviu. Některým se to moc nelíbilo, ale já myslím, že je to už přešlo.

Tam někde v dáli je cíl dnešní cesty a vlastně celé letošní výpravy.

Takový ten středomořský ráz na nás dýchal, kam jsme se podívali. Sníh na vrcholcích a palmy u cesty. :-) Mnohé střechy by asi už zasloužily nějakou opravu, ale to už by asi nebylo ono. :-)

Toník při jedné z mnoha fotozastávek a hrad tyčící se nad údolím, který zvěčnil.

A poslední díl seriálu o Toníkovi a jeho kole. Ani už nevím, jestli to byla špice nebo nosič. Ze Sondria jsme pokračovali zajímavou pěšinou, která mě samotného překvapila, a kterou bychom bez GPS-ky ani nenašli. :-)

Naštěstí pěšina, která vedla podél této říčky, po pár kilometrech skončila a my se již raději drželi zaručeně vyasfaltovaných cest.

Pěkná cesta, pěkná krajina, ale na všem je nějaké to ale. V tomto případě to byl dost silný protivítr. :-) Do cíle už zbývá jenom kousíček.

A jsme na mostě přes horní část Lago di Como. :-)

A jsme v cíli !!!!!!!!! Najít kemp nebyl problém a náš odvoz v podobě Richarda a jeho Fiata také ne. Postavili jsme stany, hodili do nich věci a jeli udělat závěrečná fota celé výpravy. Voda byla studená, brrrr !!!!!! Studená !! Ale za ten pocit to stálo. :-)

Potom jsme se sušili na sluníčku, kecali a popíjeli pivo, které nám Richard přivezl. :-) V kempu jsme měli k dispozici i bazén, ale nevzpomínám si, že by tam někdo byl.

Rozdělili jsme se na dvě skupiny, jedna nasávala italské slunce a pohodu kolem.............. a druhá také nasávala. :-) ( Mira je tam nedopatřením.)

Závěr

Nejdelší výprava co se týká času, nejdelší výprava co se týká kilometrů, nejvyšší výprava co se týká metrů nad mořem pomalu končí. Projeli jsme 5 zemí, které nám stáli v cestě k Lago di Como, kopce ani nepočítám. Celkem jsme ujeli 1100 km za 10 dnů a nastoupali něco málo přes 14 000 m. 14 000 m převedeno na náš moravský ekvivalent je jako 28 krát vyjet na Javořinu z Vápenek. :-) Projeli jsme zase určitou část mých čím dál oblíbenějších hor - Alp. Když to teď po 63 stranách v knížce srovnám s tím, co jsem psal na první straně. Hlavní cíl výpravy byl splněn. Dojeli jsme až do cíle a zvládli jsme i vyjet do 3 000 m.n.m. Jediné co nám uniklo, k vůli dešti, bylo Achenské jezero a vápencová oblast Rofan. Ale i tak to byla zabíračka. Když to teď tak srovnávám, tak pro mne byly nejhorší etapy v prvních dnech. A zvláště z Kremsu do Steyer. Horko, dlouhé roviny při Dunaji a potom ten šílený přejezd do Steyer. Ostatně i to, že jsme přijeli do kempu až o půl desáté večer o něčem svědčí. Naštěstí nás tam čekal Josef s pekáčem plným buchet a taškou plnou piv, tak jsme se dali trochu dohromady.

Co se týká technických závad. Já měl jeden defekt při Dunaji, další už nebyly. Nepočítám Jarovo věčné dofukování zadního kola. Duši neměnil, takže defekt to nebyl. :-) Ale náš Toník - jedna špice za druhou. Ani nevím, kolik jich vlastně měnil, ale tipoval bych v průměru dvě za den. Poslední den se mu zlomil nosič a pár kilometrů od cíle ještě ustřihl šrouby na nosiči. Jelikož je ale zručný opravář, se vším si poradil. :-) Poradil si i s Jarovým vozíkem, se kterým byly také první dny problémy. Jarovi to ohýbalo osku na zadním kole. Ve Steyeru měl vozík velice namále, Jara byl už pomalu rozhodnut, že ho pošle domů a nasadí místo něj na nosič zase tašky. Myslím, že vozík, mimochodem jmenoval se BOB, už s námi asi příště nepojede.

Plány na další výpravu zatím nejsou určité. Jenom probleskují nějaké nápady a jsem otevřený novým podnětům. Jedno je ale jisté. Pokud zase něco naplánuji, bude to ještě větší zabíračka, než byla tato výprava. Ne snad v délce, myslím, že deset dní v sedle kola je až až. Ale co se týká fyzické náročnosti. Musíme se pokusit pokořit sami sebe, abychom měli v domově důchodců na co vzpomínat. Proto si všichni dobře rozmyslete, pokud byste náhodou chtěli uvažovat o účasti. :-)

Rád bych tímto způsobem poděkoval Richardu Moštěkovi za jeho servis, který měl pro nás připraven. Tím nemyslím jenom odvoz, ale především grilování masa, zásoby dobrého piva a též dobré moravské slivovičky, čímž nám velmi zpříjemnil večer před odjezdem. Richarde DÍK ! :-)

Table of Contents