Úvod

Letošní výprava se začala probírat někdy v únoru. Při pěším výšlapu po skalách v Kudlovské dolině. Datum bylo plánováno na konec června, ale nakonec se jelo o měsíc dříve. Koncem května bývá už celkem stálé počasí. Týden před odjezdem začalo pršet a dospělo to až k povodním. Morava byla na prasknutí, u Strážnice již byla vylitá. Každý den jsme sledovali slovenské zprávy, naše trasa vypadala v pohodě, bez nějakých povodní a problémů. Koncem týdne se počasí uklidnilo, voda začala opadávat, vypadalo to nadějně. Odjezd se již stejně nedal změnit. Plán byl následující: odvoz autem do Popradu, dále už na kolech kolem Vysokých Tater, Štrbské pleso, Popradské pleso, přejezd do Nízkých Tater, přečerpávací elektrárna Čierny Váh-dolní a horní nádrž, pěší výstup na Chopok a Ďumbier, průjezd Kamenistou dolinou, Banská Štiavnica, Nová Baňa, Starohutský vodopád, Zubří obora, Piešťany, Myjava a dom. Mezitím samozřejmě aspoň desítku starých hradů a zřícenin. Plán byl jedna věc a skutečnost druhá. Některé věci jsme projeli, něco jsme museli pozměnit a něco vynechat. Co se týče ještě toho počasí, tak to bylo asi nejlepší, co bylo zrovna v tu dobu k mání.Týden před odjezdem povodně, vrátily jsme se, zatáhlo se, začalo pršet a povodně znovu. Dokonce byla zaplavená cesta mezi Veselím a Blatnicí, kde neteče žádný potok ba ani potůček. V době psaní této knížky je voda prostě všude, i tam, kde ji nikdo nikdy neviděl.

Sestava letošní výpravy byla stejná jako v loni při akci Slovensko 2009

Jožka Otrhálek - hlavní fotograf s největším foťákem
Martin Janošek - druhý inženýr
Radek Bittner - samotář zapisovatel
Jirka Hlůšek - pomocný učitel specialista na focení za jízdy

Den1

A je tady sobota ráno. Sraz máme ve Vnorovech před Jožkovým. Počasí se tváří celkem v pohodě. Pavel přijíždí a Martina už má naloženého z Hradiště. Teď zbýváme ještě my tři. Tři kola jdou na střechu, jedno rozložit a dovnitř. Pavlův peugeot je ale v pohodě a všechno v klidu pobere. Vyjíždíme kolem 5 hod ranní a bereme směr Blatnice, Nové Město nad Váhom, kde najíždíme na dálnici, a už si to svištíme na východ. V Novém Městě jsme si dali po baňce, jedna zdravotní neuškodí. A hned bylo veselejc:-).

Kolem půl deváté jsme na odpočívadle nad Popradem a začínáme se chystat na cestu. Namašlovat na naše kola, všechny ty tašky a batohy. Počasí v pohodě. Jožka ho neustále chválí, že na Vysoké Tatry je to paráda. Je polojasno, ale fouká studený východní vítr.

Začínáme táhlým stoupáním do Starého Smokovce. Jožka nás před ním varoval, ale někde se začít musí. ( levý obrázek )Přímo nad Starým Smokovcem se vypíná Slavkovský štít a napravo v mracích zahalený štít Lomnický.

Ve Starém Smokovci se stáčíme ostře doleva a boční vítr máme najednou v zádech. Navíc jedeme takzvaně po vrstevnici, takže žádné táhlé výjezdy nebo sjezdy. Na obou těchto snímcích je vidět výsledek řádění vichřice z roku 2004 v pozadí s Gerlachovským štítem, poprvé focené od Starého Smokovce, podruhé z Vyšných Hágů.

Táák a sjíždíme z hlavní na cestu, která nás dovede k Popradskému plesu. Popradské a Štrbské pleso, hlavní úkol dne. Z kraje cesta v pohodě, takové normální stoupání, ale potom to začalo. Vždyť bylo nutno nastoupat asi 200 výškových metrů. Jéé to je krásný potůček, vyfotíme si ho. Kola opíráme o zábradlí, fotíme a jdeme se osvěžit do potoka. Jožka rozvážně rozbaluje stativ a stíhá udělat možná tak dvě fotky a už je tady déšť, kroupy a nakonec i sníh - zkrátka nádherná proměna počasí z jarního na zimní a zpět. No jo, jsme nějakých 1100 m.n.m. S tím se musí počítat.

Nějakou chvíli stojíme pod stromem, potom popojíždíme kousek pod takový přístřešek, kde vytahujeme zimní doplňky a pláštěnky. Přeháňka přeletěla a začínáme opět stoupat a sem tam něco vyfotíme. Aktuální barvy pláštěnek vyvinutých v "laboratořích Interspar" pro letošní výpravu jsou následující: Já mám modrou, Jirka šedou nebo stříbrnou nebo co to je za barvu, Marťa je vidět v dáli s červenou barvou. Jen Josef má na sobě ty jeho High-Point nanotechnologie.

Tak a jsme tady. 1494 m.n.m. Popradské pleso. Proměnlivost horského počasí je krásně vidět na horním snímku, kde je i modrá obloha, zatímco nad námi se honily mraky snad i sněhové, ale byla to paráda. Krása těch hor nejde dost dobře zachytit na papír a ani popsat - zkrátka taková "velehorská nirvána". Byl tam celkem chládeček, teda většině. Ale některým ne :-)

Na těchto snímcích jsem se Vám pokusil ukázat rozhled po plesu. Počínaje snímkem vlevo dole přes levý horní a poté pravý horní. Snímky na sebe volně navazují. Je to taková velm volná amatérská panoráma. Na spodním snímku je zachycena červená turistická trasa, která vede do sedla mezi hory Tupá (vlevo) a Ostrva (vpravo). Značka pokračuje dále až na Batizovské pleso. Viděl bych to jako jeden z dalších námětů na nějaký výlet, ale nikomu jsem to ještě neřekl. A hlavně Jurovi ne, ten by se cukal.

Fotili jsme pořád, i při sjezdu dolů. Pořád bylo co fotit. Ale co to!!?? Rána a najednou prázdné kolo. Ještě, že jsem to zrovna nijak nehnal. Jediný defekt naší letošní výpravy, navíc takový podivuhodný. Duše nebyla propíchnutá zvenku, ale jakoby rozstřelená zevnitř. Asi jsem při tom brždění přehřál ráfky. Nejšikovnější člen výpravy se dal do práce a vyměnil jsem si duši než bys řekl obuvník :-) :-). A jedem teda omrknout to Štrbské Pleso. Moc se nám tam nechtělo, mezi ty "jako turisty", co si vyvezou své zadky až k Plesu a korzují po pěkném chodníčku dokola anebo z lodžie hotelu Kempinsky sledují okolí s drinkem v ruce.

Štrbské pleso, to jsou samé luxusní hotely, ať už je to nejznámější hotel Patria, kde můžete přespat za necelé 2000Kč nebo hotel Fis za 1000 Kč. No a hotel Kempinsky již od 99 eur za noc. Tak radši trochu popojedem a pokusíme se najít něco na spaní tak nějak kolem 10 eur.

Ze Štrbského plesa míříme na západ. Přes Podbanské, kde chvíli stojíme kvůli dešti, až do Ráčkové doliny, kde je kemp. Cesta ubíhá v pohodě, protože postupně klesáme, tak to jede víceméně samo. Až na Ráčkovou dolinu, kde jedeme mírně do kopce, aby jsme zhruba po 2km zjistily, že kemp je zavřený. Je konec května a to je celkem brzy. No nic no, zkusíme něco sehnat dole v Pribilině. Naštěstí v Pribilině je penzion s názvem Tempo Tatry, tak to zkoušíme. Pan domácí chce 15 eur, nakonec to usmlouváme aspoň na 13 eur. Večeře byla, pivo bylo, pan domácí zrovna pálil, tak nám dal ochutnat i vzorek. My jsme mu dali ochutnat zase náš. A co tam byl ubytovaný řidič autobusu, ten přinesl také nějaké zahraniční vzorky. Ale nebyl to ledajakej řidič, "von byl z Prahy". A hele jo, von sem přivez ňáký doktorky jo, voni maj nějakou akci za to, že předepisujou léky vod určitý firmy. A paní doktorky se už prý cestou sem pěkně picly a autobus je plnej rozpitejch lahví jo. Tak jsme teda chutnali:-) :-) V televizi šel hokej, nebyl to špatný večer.

Den2

Neděle ráááno. Vstááávat. V noci pršelo. Prý. Aspoň Jožka to tvrdí. Cílem dnešního dne je obhlídka dolní a horní nádrže přečerpávací elektrárny, potom nějakým způsobem přejet hřeben Nízkých Tater přes sedlo Čertovica a zakončíme to v Mýtu pod Ďumbíerom. Tatry vykukovaly z roztrhaných mraků. Děláme nějaké fotky při cestě do Liptovského Hrádku, něco nakupujeme a jedeme směr Dolní nádrž na Čiernom Váhu. Dolní nádrž je součástí přečerpávací elektrárny. Leží ve výšce 733 m.n.m. Horní nádrž má 1160 m.n.m..Byla postavena v letech 1980 -1983. Je to taková starší sestra naší přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně.

Cesta v pohodě. Jedeme pořád podél Čierneho Váhu. Kdykoliv jedeme podél nějakého potoka nebo řeky, máme aspoň trochu jistotu normální cesty. Tím myslím žádné divočiny směrem vzhůru. U spodní nádrže si dáváme relax. Je pěkně, klid, nikde nikdo, jenom v dáli na přítoku dva rybáři a na druhé straně u hráze zase dvě kačeny. Pohoda, svačinka, nějaká ta fotka a probíhající debata, jestli se pojede na horní nádrž, nebo ne. Nakonec zvítězil zdravý rozum nad pohodlností. Kdyby se tak nestalo, neměli by jsme na titulní stránce fotku, která tam je, protože ta vznikla právě u horní nádrže v pozadí s Vysokými Tatrami.

Martin si ještě vyfotil naposled hráz dolní nádrže, mně zase zaujal vznikající bouřkový mrak, jenž se vypínal nad kopcem Vysoké, a jedeme. Čeká nás nějakých 400 výškových metrů na zhruba 15 km cesty.

Cestou nahoru se nám místy otevírala krásná panoramata na focení Vysokých Tater. Výjezd byl celkem náročnější. Jednak kopec a za druhé celkem připékalo slunko. Každý to řešil jinak. Někdo se svlékl, někdo prostě zaťal zuby a jel. Ale na vrcholu jsme se celkem rychle zase oblékli.

Ale ten výhled nahoře, to bylo to nejlepší za celý týden. Jožka nikde už tolik fotek na jednom místě neudělal. Horní snímek nám začíná zleva Kriváněm, vedle je Štrbské Solisko, následuje Satan, před ním je malá Bašta. Vpravo vzadu potom Vysoká a před ní Končistá. Všechno kopečky kolem 2500 m.n.m. Dole pak znovu Vysoká a Končistá a vpravo od nich ten nejvyšší Gerlachovský štít.

( obrázek vpravo ) A tady máme krásný pohled na Vysoké Tatry a Jožka už čaroval s těma jeho sklíčkama, Jožka to prostě umí. Dole vlevo je vidět bouřka, která byla tak krásná, protože nás minula, letěla před námi a umývala nám cestu.

Tak a poslední dvě fotky od horní nádrže jsou tady. Vpravo je cíl zítřejšího pěšího výšlapu. Na levé straně ty zasněžené skaliska jsou vpravo Chopok a vlevo Ďumbier, nejvyšší hora Nízkých Tater. Vlevo je pohled od Tatranské kotliny západním směrem, čiže k Liptovskému Mikuláši a Liptovské Maře (mařce, jak jí říkáme).

Při sjezdu od horní nádrže jsme raději párkrát udělali přestávku, abych zase neupekl ráfek. Vrátili jsme se zpátky na hlavní cestu, jiný přejezd přes hřeben prostě neexistoval a dali jsme se šlapat z počátku do mírného kopce, ale ono se to postupně zvedalo. Nad Vyšnou Bocou mne zaujalo, jak se vytěžené dřevo z lesa dopravuje dolů. Určitě je to bezpečné, ale domek bych tam mít nechtěl.

Tak ještě poslední pohled do Bocianskej Doliny, která je tak krásně zakončena a to sedlem Čertovica ve výšce 1232 m.n.m. Co to s náma udělalo vidíte dole. Jožkovi se kouřilo z hlavy, no a Jirka, co k tomu dodat:-):-). Byla to sice zabíračka, ale večer jsme ještě zašli na pivo a dokonce jsme i sledovali finále v hokeji našich s Rusama. Ale potom už rychle do duchen, ráno nás čeká Chopok a Ďumbier.

Den3

Tak a je tady pondělí ráno. Jediný den, kdy nemusíme usedat na kolo. Ráno vstáváme v 7 hod a vyrážíme na autobus, který nás zaveze na Srdiečko, přesněji řečeno k hotelu Srdiečko do výšky 1216 m.n.m. Autobus měl jet podle Jožky a podle internetu v 8:40 hod. Večer jsme se ještě pro jistotu dívali na zastávce a tam byl odjezd v 8:07 hod. Před osmou ranní už jsme stepovali na zastávce. Čtvrt na devět a autobus nikde. Nakonec jel tak nějak mezi těmi časy. Něco před půl devátou, ale naštěstí jel !!! Jožka si na ten výšlap vzal nové boty, Jirka šel ve starých teniskách, já měl pro jistotu i zimní čepku a rukavice. No a Marťa? Tomu stačí pro většinu situací tričko s krátkým rukávem, ale aby se od nás zase tolik nelišil, vzal si aspoň bundu. :-)

Fotečka kousek od hotelu. Neboli na startu a jde se na věc. Celý výšlap na Chopok je vlastně po lyžařské sjezdovce pořád nahoru. Na konci 1/3 je hotel Kosodrevina, postavili ho na dobrém místě, protože nás u něho chytla krátká přeháňka, tak aspoň bylo kam se schovat a volnou chvilku využít k posilnění se na další cestu. Potom jsme to vzali krátkým traverzem k potoku, protože Jožka tam cítil vodopád nebo aspoň nějaké peřeje.

No byly tam, byly. Pěkný potůček, pěkný. Potom jsme se kousek vrátili a tím tzv. traverz skončil. Prudce doleva a přímo do kopce. Jinak se prostě nahoru nedostaneme. Prošli jsme pásmo kosodřeviny po pěkném kamenitém chodníčku. Bylo to zase jako jít do schodů, ale bez schodů. Sem tam už i nějaká ta sněhová závěj, což jsme s povděkem kvitovali hlavně my s nízkýma botama.

( vpravo ) Pěkná povedená fotka z Martinova pera krátce shrnuje tu část, co máme za sebou. Dole, nebo respektive vlastně nahoře fotky je Srdiečko. Tam kde začíná taková ta kamenitá část, tam je schovaný hotel Kosodřevina a tam, jak je Jirka s jeho žlutým šátkem Fishbone, tam končí pásmo kosodřeviny a dále už jsou většinou jen šutry, uschlá tráva a sníh.

Tady je vidět, ze jsme se drželi turistické značky, že nejsme žádní barbaři, kteří chodí kudy se jim zachce. No a dole nám Jožka názorně ukazuje, jak se máme dostat přes sněhovou závěj k meteorologické stanici. Nebýt Jožky, tak to asi vzdáme a půjdem dolů.

Tááák a tady máme první cíl, meteorologická stanice. Je jenom kousek od Chopku. Vyjde se do sedla ke Kamenné chatě a doleva, je to asi 200 m. Honem nějaké foto, že jsme tady byli a pokusme se v té mlze najít i ten Chopok. Vrcholová fotografie všech členů po zdolání Chopku, tentokráte pohromadě. Kvůli tomu se už roztáhl i stativ.

Na vrcholu bylo takové kolo a v něm byly vzdálenosti do známých světových měst. Zajímalo by mě, co vlastně ten Jirka hledal. Ostroh? Vnorovy? Kunovice? Sešli jsme zpátky ke Kamenné chatě a vydali se po hřebeni Nízkých Tater směrem k Ďumbieru. Cesta vedla po pěkném chodníku přes tzv. Koňské, odkud byl pěkný výhled na Lukové pliesko.

( vpravo ) A ještě jednou Lukové pliesko, tentokráte v pozadí s Liptovskou Mařkou, jenž v dáli vykukuje z mraků. Níže je vidět údolí, kterým jsme přijeli autobusem na Srdiečko. Údolí kolem potoka Bystrianka. Na těchto snímcích je také vidět, že počasí nebylo špatné, jenom oblačnost měla spodní výšku v úrovni hřebene, po které jsme si to vykračovali.

Chodník byl místy trochu adrenalinovější a ty stopy od medvedíka nám rozhodně na klidu moc nepřidaly. Martin nás ale uklidňoval, že pepřák určitě má, jen momentálně neví kde a návod k použití, že je jednoduchý, ale ještě ho nečetl ... už jsme klidnější...

Pomalu jsme se dostali do Demanovského sedla. Pěkně je vidět traverzový výstup na Krůpovů Holu, ale to nebyl náš dnešní cíl. My jsme Krůpovů Holu obešli zprava, dostali jsme se do Krůpovského sedla a potom už přímo na Ďumbier. Na těchto snímcích je i vidět, jak vypadá jižní strana Nízkých Tater a jak strana severní. Myslím, že nemusím popisovat, která je která.

Tak a jsme nahoře. Výš už to v Nízkých Tatrách nejde, 2043 m.n.m. To musí být samozřejmě řádně zdokumentováno. Tak nějak jsme tajně doufali, že se nám ta oblačnost aspoň na chvilku trochu roztrhá, ale nic. Ďumbier byl v mlze, vlastně spíše v mracích. Ale dobře, že nepršelo.

Tady je vidět, že jsem Vám s tou výškou oblačnosti nekecal.
Pomalu jsme se vydali na cestu do Krůpovského sedla a odtud k chatě M.R. Štefánika.

Na chatě vládla neskutečná pohoda. Byli jsme tam jediní hosté, dali jsme si bylinkový čaj, já s rumem. Slečna poté, co nás obsloužila, se věnovala zřejmě svému koníčku, malování po skle,. Tlumeně hrály skladby od Pink Floyd a soundtrack z filmu Útěk do Divočiny, prostě pohoda. V jeden okamžik jsme tam chtěli všichni zůstat, ale převážil u nás pocit zodpovědnosti. U mně k rodině, u Jirky k mladé ženě a rozestavěnému domku, u Jožky ke svému zaměstnavateli, který si něco takového nezaslouží, no a Martin že si to ještě rozmyslí, tak uvidíme, třeba nám ten čaj příště přinese on. No nic jdeme do Mýta pod Ďumbierom, údolím kolem potoka Mlynná. Sestup parádní, nejdříve jsem si připadal, že lezu dolů po zdi, potom jsme šli po chodníčcích, které se změnili v potůčky, párkrát jsme přebrodili potok mokrou nohou, ale stálo to za to. Zvlášť když na nás večer čekala teplá fazolová polévka a jakési maso s rýží.Ještě pivo, krátká rekapitulace, ještě jedno a jdeme spát.

Den4

A máme další den. Kupodivu není zataženo po ránu, jako tomu bývalo doposud, ale je oblačno. Vyrážíme z Mýta pod Ďumbierom, dále po proudu potoka Bystrianka až do Valaskej, tam nakupujeme nějaké zásoby, protože nás čeká přibližně 20 km lesem bez civilizace. Z Valaskej jedeme ještě po proudu až za osadu Hronec k chatě s názvem Kamenistá. Tady to vezmeme prudce doprava a už míříme proti proudu Kamenistého potoka Kamenistou dolinou. První ale dáme malou svačinku, přece nepojedem o hladu. Jožka přitom na dálku vyřídí jednu reklamaci v práci, s kterou si tam neví rady a vzhůru do sedel. :-) Po pár kilometrech přijíždíme k vodní nádrži Hronček, která se dříve používala pro splavování dřeva z hor.

Tak jo, popojedem. Dále lesem po celkem pěkné cestě až k meandrům Kamenistého potoka, které jsou již těsně pod obcí Šihla.

( vpravo )Obec Šihla, tentokrát už ale z druhé strany, focená ze závěrečného stoupání do Lomu nad Rimavicou ve výšce 1015 m.n.m. Následoval sjezd k vodní nádrži Hriňová a poté dále až do Hriňové. Původně jsme chtěli u vodní nádrže něco sníst, ale je to nádrž na pitnou vodu, celá obehnaná plotem, takže bohužel. Zachránili to až lavičky před kostelem, dole v Hriňové.

( vlevo ) Z Hriňové jsme se vydali po cyklotrase do Dětvy. A protože to byla poznávací trasa, povodila nás po okolí a hlavně po kopečcích, které nám daly zabrat. A co bylo horší, Jožkovi se začalo ozývat koleno. ( vpravo ) Podívejte na tu krajinu. Je to focené nedaleko Dětvy nebo jsou to Kopanice, které máme takříkajíc za humny ??

( vlevo ) Myslím, že v tomto okamžiku se Jožka začal vážně zaobírat myšlenkou, že expedici Nízké Tatry 2010 ukončí předčasně. ( vpravo ) Další díl kapitoly, Jirka a jeho řazení. Naštěstí vše vyřešily kleště a hrubá síla. Podle hesla: kde nepomůže násilí, pomůže ještě větší násilí.

( vlevo ) Místní svatostánek nad Hriňovou. Vypadá celkem zajímavě. Potom následoval sjezd do Dětvy a začalo hledání, kde složíme hlavu. Ubytovna, kterou jsme měli vyhlédnutou, byla obsazena mrňaty ze školky na výletě, nebo měli nějaké týdenní soustředění, či co to měli. Do Dětvy že nemáme ani jezdit, že tam nic není.

Jedeme dál a uvidíme. "Jožko zavolej tomu Jarovi, kde spávajů, když jezdí do Dětvy zpívat." "Zkusím to,snad mně to vezme tak prý Gazdovský dom v Očové" "Očová?? Ukaž, to je tady. Teoreticky to máme po cestě, jedem."Našli jsme to. Pivo bylo, večeře byla, postel byla, ráno i snídaně. Podle mého názoru nás pan domácí trochu natáhl, ale co už, nech se mu daří.

Den5

Vstáváme. Na půl osmou máme domluvenou snídani. Pan domácí se nabídl, že nám ji udělá.Počasí nic moc. Zataženo, jen spustit. Uvidíme, kam nás to nechá dojet. Nikam. Pršet začalo už při snídani. Nepospícháme, snad to přeletí. No zkusme to. Dáváme pláštěnky a jedeme. Před Zvolenem nastává zlomový okamžik, který má dopad na zbytek výpravy. Jožka si domlouvá na večer odvoz. Počasí jako by to slyšelo, tak nás nechává dojet do Zvolena a už to zase jede. Zastavujeme na zahrádce nějaké místní krčmy, ale ještě je brzo, mají zavřeno. Více než hodinu stojíme a sledujeme tu průtrž. To jsou šňůry vody, ne kapky. Všechno musí ale jednou skončit, jedeme dál do centra, dneska jsme ještě nebyli na nákup. Proplétáme se Zvolenem, Zvolenský hrad vynecháváme kvůli nepřízni počasí.Počasí se nakonec přece jen umoudřilo, bouřka přeletěla a slunko se vylezlo podívat, jak se nám daří.

Ze Zvolena jedeme podél čtyřproudové rychlostní silnice, což má své výhody i nevýhody. Většina dopravy si to sviští mimo nás a naší cesty. Ale kolikrát není jednoduché onu čtyřproudovku překonat, když se potřebujeme dostat na druhou stranu.U Hronské Breznice to byl takřka neřešitelný problém. Původní trasa vedla na jih na Bansků Štiavnicu, ale protože Jožka měl to pokažené koleno, rozhodli jsme se držet západního kurzu, pokračovat dále podél řeky Hron, což je záruka trochu rovnější cesty. No jo, ale jak se dostat na cestu, po které jsme chtěli pokračovat, když mezi námi a ní byla čtyřproudovka, Hron a koleje?

Jak je vidět řešení se našlo. Přes Hronskou Breznici vede turistická značka na nádraží do Hronské Dýbravy. Hronská Dýbrava je přesně na té straně, kam se chceme dostat. Zkusme to. Stejně jinou možnost nemáme. Dopadlo to dobře :-) :-) Pochválen buď Klub Slovenských turistů a jejich žlutá turistická trasa, vedoucí přes Hronskou Dýbravu :-)

Jedeme směr Žiar nad Hronom. Před Žiarom je hrad Šášov, přesněji řečeno jeho zřícenina. Jdeme to omrknout. Bez Jožky. Prý už tam byl, tak nám hlídá dole kola. Jako skoro na každý hrad je to do kopce. Za chvíli na nás vykukne z lesa jedna z hradních věží. Jirka je tam první, tak si zaslouží fotku ve vstupní bráně.

"Marťo, jak by se ti líbilo tady bydlet, myslím tady na hradě. Trochu to tady pospravovat, byl by to takový malý útěk do divočiny." "No já nevím, bylo by to takové nestandartní. A ten Tvůj výraz jako, že trochu to tady pospravovat je také ... takový....řekl bych moc optimistický."

Název hradu Šášov se váže k pověsti, kdy Zvolenský hradný pán vyjel na lov medvěda, ale za celý den na žádného nenarazil a večer, když se vrátil na hrad, jeho dvorní šašek se mu vysmál, že nic neulovil. A za trest ho hradní pán vzal na druhý den sebou, že mu bude medvěda nahánět. Za celý den nic a večer před návratem si hradní pán trochu odpočinul pod skalou a šašek šel napojit koně do Hronu. A ulyšel ohromný řev. Rychle se vrátil a viděl už bezvládného pána, jak leží pod medvědem. I sebral šašek na zemi odhoděný topor a jal sa do medvěda mlátit hlava nehlava až medvěd padl mrtvý k zemi. Pán, když se probral z mdlob chtěl šaškovi vyjádřit vděčnost i jinak než slovy a proto mu na té skále nechal postavit hrad. ( vpravo ) Pohled z hradu do údolí Istebného potoka, který protéká Šášovským Podhradím, a Šášovské Podhradie pohledem, jak ho asi viděli někdejší obyvatelé hradu.

"Že prý trochu to tady pospravovat, co vlastně ten Radek dneska snídal? To co my, pivo ještě dneska neměl, pravda slunko trochu připaluje, ale že by to až tak na něj působilo. Musím si na něj dávat bacha."

Seběhneme dolů za Jožkou a vydáváme se do Žiaru nad Hronom, který je co by kamenem dohodil. Dále pokračujeme po vedlejší cestě až do Hliníku nad Hronom, kde sice najíždíme na hlavní, ale jak jsem již psal, dokončená čtyřproudovka stáhla většinu dopravy na sebe, tak se jede dobře. Pomalu přemýšlíme, kde budem spát. Jestli to bude hledání jak včera, tak potěš. Před Žarnoviců je sice značený kemp v Revištském Podzámčie, ale o kempech v květnu už víme svoje. Kemp nezklamal, nefungoval a navíc to byla jen plocha pro stany. Ale!! Blízko kempu jsme přece jen našli místo, kde složíme hlavu. Drevenica Reviště. No paráda, tak to by jsme měli. Dali jsme si pivo, schovali kola, Jožka poslal Pavlovi GPS souřadnice, aby sem Pavel trefil, když už se to Jožkovo koleno tak pokazilo a vyrazili jsme se podívat na Revišský hrad.

Měli jsme na výběr ze dvou cest. Delší a pozvolnější a kratší, adrenalinovější. Jozef rozhodl, že půjdem tou delší, že se už musí krotit a nepouštět se do žádných větších akcí. Tak jo. A co jako ten potok?? Pořád jsem měl v paměti, jak jsem přistál na kraji potoka, když jsme se vraceli z Ďumbieru, proto se mi moc přes vodu nechtělo, ale rozkaz zněl jasně. Kousek za potokem nás už vítala vstupní brána. Jirka byl zase mezi prvníma. No jo, mládí vpřed.

Zřícenina hradu nad Revištským Podzámčím na pravém břehu Hronu. Postaven byl kolem r. 1253 a spolu se Šášovským hradem strážil přístupovou cestu do středoslovenské báňské oblasti.

A začali jsme fotit. A zatímco Marťa vyhledává vhodné místo k co nejlepšímu záběru........
........náš Jirka tajně sleduje Josefa při práci.

Vedle máme výhled z hradního okna do Žiarské kotliny a pohled na Drevenicu, kde jsme ubytováni. Celá Drevenica byla v takovém tom koníčkovském stylu a sloužila hlavně vodákům, protože Hron je v této části splavný a hojně navštěvovaný. Naše štěstí bylo, že byl vysoký stav vody a bylo po povodních, a tak byly volné ubytovací kapacity.

No a dole na vedlejší straně je závěrečná fotka naší výpravy pohromadě na slovenském území.

Z hradu jsme štastně sešli, tentokrát už adrenalinovější cestou, přes potok se mi podruhé nechtělo a zasedli jsme ke stolu. Paní domácí měla pouze klobásky, nic jiného. A proč ne?? Sem s nimi. Klobásky, pivo, pomalu se stmívalo a Jozefovi přijel odvoz. Pavel s rodinou. Chvíli pokecali s námi, naplánovali zpáteční cestu a vyrazili na Moravu.

My dali ještě pár piv a kofol a probrali zítřejší etapu, chtěli jsme dojet do Piešťan. Hrad mezitím potemněl až z něho šel strach a šli jsme do duchen.

Den6

Dobrééé ráááno!!!! Vstáváme!!! Je sedm!! Na půl osmou jsou objednané klobásky!!! Všechno jsme stihli. Trochu jsem sice brblal, že nejsem vyfocený u snídaně s klobáskou, ale kluci mě vyfotili se psem a tím mi zavřeli hubu, spokojeni jsme byli všichni. Do Žarnovice mírně z kopce, zkrátka po proudu, v Žarnovici doprava a asi 15 km mírné stoupání do sedla Pohronského Inovca, nějakých 700 m.n.m., co to je pro nás!! Pohodička, klídek, žádné honění. Kolem 11 hodiny už jsme seděli v Partizánském na náměstí a dávali si oběd z vlastních zásob.

Do Topolčan to byla pohoda, po rovince, slunko také bylo vidět. Tuším, že kolem 13 hod už jsme byli v Topolčanoch na náměstí, tatranková pauza. Podobný úsek cesty nás čekal ještě do Piešťan s tím rozdílem, že jsme měli v cestě dva kopečky. Těsně před cílem přejet hřeben Považského Inovca do Piešťan, to byl ten větší a o tom jsme věděli.

A tady je vidět ten menší, který se nám schoval v mapě, ale vyjet jsme ho museli. Focený shora není tak vidět, ale v tom poledním slunku to bylo jedlé. Pozor na něj, je v obci Urmince a do kopce je to z té i z té strany. V dáli jsou vidět Topolčany.Už zbývalo jenom přejet sedlo Havran a jsme v Piešťanoch. Bouřky se nám vyhnuly, i když odpoledne kolem nás kroužily. Poprvé za celou výpravu jsme spali v kempu, sice to tam vypadalo, jak po nějaké sněhové přeháňce, ale pohoda. Objeli jsme půl města, aby jsme našli něco, kde se dá tak nějak za normální peníze povečeřet, nakonec jsme vzali zavděk i pizzou. A samozřejmě pivo k tomu.

Den7

Krááásnéé ráááno. Takové jsme za celou cestu neměli. Obloha bez mráčku. To bude tím, že jsme opustili horské oblasti, kde je té oblačnosti přece jenom více a jsme v nížině. Krásně bylo celý den. Vyjeli jsme po vedlejších cestách směr Beckov, jelo se parádně. Dnes byl v plánu jediný kopec a to Hrabina. Ale nepředbíhejme, první Beckov.

Beckov je pěkný, pěkný, ale byl zavřený. No tak uděláme fotečku aspoň před zavřenou bránou :-) a potom po cyklostezce po ochranné hrázi Váhu až na Zelenou vodu a odtud do Nového Města. Jedeme do centra na pivo.

Dali jsme pivečko, chvíli poseděli, byl čas. Ve čtyři jsme byli nahlášeni k Jožkovi na ukončení expedice. Potom ještě zastávečka v Moravském Lieskovém, ve Strání jsme dali oběd a při sjezdu z Hrabiny jsme vyfotili to naše pěkné údolí. Poslední foto naší výpravy je na zadní straně naší knížky a to zakončení výpravy u Jožky na dvoře.

Závěr

Co říci závěrem. Opět se jednalo o zdařilou výpravu, i když v závěru jsme se museli obejít bez Jožky, tím pádem byla změněna i část trasy, ale improvizovat se musí, zvlášť když do hry vstoupí faktor, s kterým se běžně nepočítá.

Co mi ale vadilo, bylo každodenní shánění noclehu. Protože jsme jeli o měsíc dříve než obvykle, kempy ještě nebyly v provozu a my jsme byli odkázáni pouze na penziony, sem tam nějaká ubytovna. Takže tímto stanovuji odjezdy na následující výpravy vždy poslední týden v červnu, to už kempy fungují a ještě nejsou prázdniny. Všem členům výpravy to tímto sděluji, oni už to stejně vědí a protože se se mnou nechtějí hádat, vědí, že to stejně nemá cenu, tak s termínem bez výhrad souhlasili.

Jinak Tatry stály za to. I přes počáteční obavy, co se týče počasí. Parádní výhledy na Vysoké Tatry, Popradské pleso, to fakt stálo za to. Druhý den z horní elektrárenské nádrže výhled na Tatry, ten byl ještě kvalitnější. Šlo to poznat už podle Jožky, jak už jsem se zmiňoval, víc fotek na jednom místě nikde neudělal.

Výjezd do sedla Čertovica, což znamenalo přejet hřeben Nízkých Tater, byl také dobrá zkušenost. Když nad tím vlastně tak přemýšlím, tak jsem ještě nikdy tak vysoko na kole nebyl, jako při letošních cestách. Popradské Pleso 1494 m.n.m., sedlo Čertovica 1232 m.n.m., Horní elektrárenská nádrž na Čiernom Váhu 1160 m.n.m.

Tyto naše výškové rekordy nejspíše chvíli vydrží, protože příští rok bychom chtěli dosáhnout výšky 0 m.n.m. , což znamená, že expedice by měla být zakončena slanou vodou, nejspíše v chorvatské Rijece. A tímto bych chtěl do našeho expedičního týmu přizvat i Zdeňu Hlůška, ať už jako člena výpravy na kole, nebo jako motorizovaný odborný doprovod. Pokud by se rozhodl pro funkci odborný motorizovaný doprovod, účast jeho ženy by nám byla potěšením. V tomto případě by jsme byli ochotni udělat výjimku. Jinak děvčata neberem :-) :-).

Jo a stany berem s sebou, je to jakási pojistka, když není žádná postel v dohlednu. Spoléhat se na kamenné ubytovny nebudu. Za ten klid mi to stojí a ten stan klidně povezu celou cestu, i když bych ho nepoužil.

Malá upoutávka pro mne s Jirkou

A pro Jožku s Martinem (:

Table of Contents