Jezero Lago di Garda jsem měl v hlavě od doby, kdy jsme šlapali na Passo de Stelvio v roce 2015. Původní plán byl ze Stelvia na Gardu, ale po prostudování map jsme zjistili, že by jsme museli přidat ještě dva dny na přejezd dalších kopečků, tak Garda musela počkat až na tento rok, kdy dostala samostatnou výpravu. Dva roky jsem ji plánoval, mnohokrát předělával jednotlivé etapy tak, aby jsme po určitém počtu kilometrů dojeli do místa, kde je kemp.

Takže jednoduše. Start je 15. června a první den musíme přijet až do Vídně. Jednak budeme ještě plni sil a navíc po cestě není žádný kemp, kde bychom mohli skončit dříve.

Druhý den je nejprve potřeba prokličkovat přes Vídeň a až se vymotáme z toho velkoměsta, tak už jen zbývá dojet na Semmering. :-)

Třetí den je rozdělený na polovinu. Dopoledne pojedeme po vodě po říčce Mürz, to znamená z kopce až do města Bruck an der Mur, a potom proti vodě, řece Mur, takže do kopce. :-)

Čtvrtý den je celý po tzv. Murradweg, cyklotrase podél řeky Mur, samozřejmě proti proudu :-). Celý den budeme pomalu, ale jistě stoupat.

Den pátý bude přejezd od řeky Mur k řece Drávě. To znamená do druhého údolí, přes kopec, přes 1763 m.n.m. vysoké sedlo Gurktalerských Alp. Naplánované jsou dvě varianty přejezdu, jedna po hlavní a druhá vedlejšími cestičkami, tak uvidíme, kterou si nakonec vybereme.

Den 6. je celý ve znamení jízdy po tzv. Drauradweg, cyklotrase podél řeky Drávy, která nás dovede až do Itálie. Samozřejmě proti proudu, jak jinak. :-)

Den 7. je ve znamení horských přejezdů. Nejprve sedlo z Toblachu do Cortiny vysoké 1530 m.n.m. a hned poté sedlo Giau, nejkrásnější sedlo Dolomit vysoké 2236 m.n.m.

8. den nás čeká sedlo Fedaia, které částečně vyjedeme ještě 7. den, pokud půjde vše podle plánu a potom již jen sjezd z 2051 m.n.m. do nějakých 200 m.n.m.

9. den by jsme měli přijet do cíle k Lago di Garda. Zase jsou na stole dvě varianty. Jedna po rovině a druhá přes kopeček. Uvidíme podle okolností a nálady mužstva. :-)

10. den je volná zábava :-). Půlka mužstva jde pěšky na Monte Baldo, aby se podívala se na Gardu shora. Druhá půlka včetně našeho řidiče a řidičky jdou na canyoning. Samozřejmě se budeme válet u vody. Náš kemp by měl mít samostatný přístup k jezeru.

V neděli 25. června vyrazíme zpět k domovu. Tak uvidíme jak to všechno dopadne. :-)

Seznam účastníků zájezdu: Radek Bittner Martin Janošek Mira Malečík Tonda Zálešák Jaro Jurček

Den1

Den D je tady. Vyrážíme. Start je z parkoviště firmy Eurotec ve Veselí nad Moravou. Mimochodem nejlepší firmy v Evropě :-) :-). Všechno naplánované, všechno sbalené, kola vypucované a namazané. Jura Hlůšek nám ke startu přivezl půllitr cyklistické trnkové zubní pasty a že nás kousek vyprovodí. Od Hlůšků jsme dostali energii sbalenou na cesty ve formě tatranek. Udělali jsme startovní fotku i s Josefem, který sice letos nejel, ale alespoň nám přišel odmávat start.

Na mapě je vidět dnešní trasa, podle mapy dlouhá 136km, zakončená kempem na břehu Dunaje. Výškový profil je takřka rovný. První zastávka byla už po kilometru u veselského Kauflandu, kde kluci ještě dokupovali nějaké zásoby. A potom směr Strážnice, Petrov, Skalica, Holíč. Za Holíčem jsme najeli na cyklostezku podél Moravy, která nás přivedla na cestu k jedinému mostu přes Moravu v této části toku.

Doplňování energie se nesmí nijak podceňovat, proto jsme snědli Tondovi buchty radši hned, aby se náhodou nějak nepokazily. Jirka s námi ještě pár kilometrů šlapal, ale na úrovni Kopčan se odpojil. Ten den šel ještě na odpolední, tak aby to stihl a neměl v práci nějaké popotahovačky. :-) No a my ještě trochu popojeli a naskytla se nám možnost dát si poslední čepované pivo za rozumný peníz.

Plynovod přes řeku Moravu u Lanžhota.

To pozeráš, čo? Keby sme tu my Slováci nezrobili tento plynovod, nemal by si doma čím kůriť.

Oběd u městečka Brodské v malém altánku, kde jsme se mohli trochu schovat před slunéčkem, které nás, zaplať pánbůh, doprovázelo po většinu cesty. :-)

A první malý problém s názvem Tonda a jeho nosiče. Po projetí díry na cestě se přední nosič odporoučel k zemi i se spacákem. Ale Tondu hned tak něco nezaskočí. :-)

A zajímavé momenty dnešního dne pokračovaly.Trošku složitější překonávání vodního toku s názvem Myjava, které by pro jednotlivce bylo značně složitější. :-). A hned na to druhý defekt výpravy, který si přivodil Jaro. Výměna duše ve stínu lesa byla zároveň malým odběrem krve od místní komáří populace. :-)

Oprava se podařila a my konečně dorazili k mostu přes Moravu. Provoz přes most je řízen semaforem, ale cyklisti mají svůj pruh :-).

Na této první fotce není velice nic zajímavého, moje kolo a za ním lán obilí. Ale na druhý pohled je vidět, že stojí pod stromem. Tím stromem je třešeň. Jakmile Mira ten strom zpozoroval, už s tím nešlo nic dělat. Hned byl nahoře, trhal třešně, sem tam něco hodil i nám dolů. :-) Až se dostatečně nasytil a krkolomným způsobem spíš spadl než slezl, mohli jsme pokračovat dál.
Bylo to kousek před Zistersdorfem, jehož náměstíčko s nějakými cyklisty je v pravo.

Kolem Zistersdorfu se usilovně těží černé zlato a vesele točí větrníci. Rakušané tímto způsobem vytěží až 900 tis. tun ropy, což je necelých 10% jejich spotřeby, a těžbu hodlají rozšiřovat zejména v těsné blízkosti naší státní hranice nedaleko Břeclavi.

Za Zistersdorfem se cesta dokonce i trochu zvedala, takové mírné kopečky. Náš Jaro by povedal "čupky", které nás vyčerpaly natolik, že byla nutná zastávka na svačinku a kratinký odpočinek. Poté jsme ještě doplnili zásoby vody na náměstíčku v Gros-Schweinbarth a zamířili si to k Vídni, kde by jsme se podle mapy mohli snad i okoupat. :-)

Cestou jsme narazili na nějakou rafinérku, nebo co to bylo, ale to už jsme byli skoro na předměstí Vídně, kde se střídala cesta. Chvíli po hlavní a chvíli po stezkách. Díky moderním technologiím, které nás neomylně vedly, jsme našli i plánovanou vodní plochu ke koupání. Bylo zde i celkem dost místních. Později jsme našli i kemp u Dunaje, kde jsme hodlali složit toho dne hlavu. Kemp byl plný karavanů, ale pro stan se místo vždycky najde. Teplá voda byla v ceně. Večer jsme zašli i na jedno. Bohužel jen flaškové, ale alespoň bylo studené.

Dnes jsme ujeli 136 km, což souhlasí i s mapou. Teda kromě našeho Martina, který má o 20km více, protože startoval už z Hradiště a navíc má ještě jedno prvenství, měl první defekt výpravy, který se odehrál ještě před oficiálním startem. Marťa si ho přivodil při přejezdu z Hradiště do Veselí. :-) :-)

Martin, Mira a Tonda ve vodě, která nám všem přišla velmi vhod po celkem teploučkém dni plném šlapání. :-)

Den2

V noci trochu popršelo a pršelo až do cca 8. hodiny ranní, tak nebylo kam spěchat. Oblačnost se naštěstí trhala, takže nálada byla dobrá. Co mě v kempu překvapilo, byl celkem velký počet kravaťáků. Prostě se otevřel karavan, z něj vystoupil úředník z banky v kvádru a šlajfce, a šel do práce. :-) To nikde jinde v kempu neuvidíte, jenom ve Vídni. :-) Vyjeli jsme až po 9.hodině. Celkem pozdě. Přes hlavní cestu, chvíli po břehu a šup na most. První jedno rameno Dunaje, tzv. Neue Donau. Přejeli jsme na ostrov, potom po cyklokolotoči do kopce a hlavní část Dunaje, Donau.

Potom kousek zahrádkářskou kolonií a podél dálnice, aby jsme znovu vyjeli cyklokolotoč. Tentokrát ale nebyl kulatý a tak jsme byli znovu na mostě, pro změnu přes dálnici. Na druhé straně se nám naskytl výhled na tzv. Gasometer, což jsou bývalé plynojemy, v současnosti předělané na lepší byty. Průjezd Vídní byl celkem náročný a bez GPS navigace by byl o mnoho složitější, ne-li nemožný. Nadjezdy, podjezdy, křižovatky...Jakž takž jsme byly venku kolem 11. hodiny, kdy jsme si dali svačinku v Hans - Dunkl parku. Ještě nás čekal šílený přejezd po čtyřproudovce směrem na jih. Bohužel jiná cesta nebyla.

Po zrychleném přesunu po hlavních cestách z Vídně a krátkém nákupu jsme se konečně dostali ven z města a přijeli do Gutramsdorfu, kde jsme definitivně sjeli z hlavní a najeli na EV9 tzv. Wiener neustadt kanal. Cyklostezku podél kanálu, což je vlastně náhon na malé vodní elektrárny, které na něm leží v určitých rozestupech. Krásně je vidět, že vodní kanál překonává i vodní toky, tady zrovna říčku Schwechat u města Baden. :-)

Podél kanálu jsme jeli asi 15 km. Pohodová asfaltka, žádné velké stoupání. U Bad Vöslau jsme to vzali doprava až do městečka Bad Fischau, kde se nám u místního kostelíka naskytlo pěkné místo na svačinu. Na obou fotkách jsme v kompletní sestavě. Akorát na té první se nám Mira trochu schoval, on je takový hravý a soutěživý typ.

Krátká zastávka na náměstí v Neunkirchen.

Asi po 15 km jsme se zastavili v Gloggnitz na náměstí, jehož ulička mi trochu připomínala nějaké lázeňské městečko. Tak a za městem už to začalo......

Nejdříve projet kolem kláštera zasvěceného Paně Marii Sněžné...... a pořád nahoru a nahoru až jsme měli Gloggnitz v dálce jako na dlani...

až jsme vystoupali na vyhlídku zvanou Jandakapelle s krásným výhledem.... Několikrát jsme křižovali i koleje Semmeringbahn. Železniční trať spojující Gloggnitz s Murzzuschlagem. Města z kterého jsme vyjeli a do druhého dojedeme zítra. Na trati dlouhé necelých 42 km je 14 tunelů, 16 viaduktů, 118 menších kamenných a 11 železných mostů. Trať byla otevřena roku 1854 a v současné době je plně elektrifikována.

Od roku 2012 se nedaleko Gloggnitz buduje nový tunel pro železniční dopravu, jenž má být dlouhý 27km a bude spojovat stejná města. Hotový má být v roce 2024.

Krátký odpočinek na vyhlídce a krásné výhledy po okolí.

Aby to stoupání nebylo tak jednoduché, tak jsme z vyhlídky, která byla nějakých 750 m.n.m., sjeli o 150 výškových metrů níže do vesničky Klam, kde jsme si sice mohli vyfotit fotogenické ruiny hradu Klamm, ale cesta vedla zase do kopce a chybělo nám ještě nějakých 400 výškových metrů.

Cesta byla pěkná, bez nějakého většího provozu, tak jsme nakonec nahoru vyjeli. Dali jsme zastávku na lavičce nad nádražím, kde vláčky vjížděly do vrcholového tunelu. Doufali jsme, že už budeme také nahoře, protože bylo hodin jak na kostele. :-)

Nahoru jsme dorazili kolem 8. hodiny večer. Nikde nikdo, jenom z jedné hospody trochu hluku, druhou akorát zavírali. Naštěstí jsme si stihli ještě vyptat vodu, protože už jsme byli na suchu a bylo jasné, že do kempu dnes nedojedem. Nakonec jsme ještě trochu popojeli a spali jsme na kraji Spittal am Semmering za benzínovou pumpou. :-) Dnes jsme ujeli 110 km.

Den3

A kdeže jsme to vlastně spali? Zastavili jsme u pumpy na kraji dědiny. Marťa šel zjistit situaci, a vrátil se s tím, že si můžeme ustlat vzadu za pumpou. Tak jsme spali za pumpou. Jarovi se nechtělo ani stavět stan. V noci nás budil akorát vláček jezdící po Semmeringbahn. :-) Ráno bylo trochu chladněji. Spali jsme vysoko jak na Javořině, tak jsme oblékli i bundy. Teda kromě Martina, to je otužilec. Dnes přijedem k řece Murr a pojedeme podél ní skoro celé dva dny.

Ale popořadě. Nejprve musíme dojet rest ze včerejška. A to do Langenwang, kde jsme měli spát. Takže od benzinky po Semeringradweg, přes Mürzzuschlag do Langenwang, podívat se aspoň jestli tam ten kemp je. A byl tam. :-) U kempu jsme snědli tatranku, schovali bundy, protože jsme se už zahřáli, a vyrazili dále. Tentokrát už ale po Mürztalradweg. Každá rakouská cyklostezka, neboli radweg, se většinou jmenuje podle říčky, podél které vede. Takže my teď jedem podél říčky Mürz.

Svačina u řeky v Kapfenbergu.

Velké kolo a hrádek Lichtenegg v dědince St. Barbara im Mürztal.

Přibližně v polovině dnešní cesty v Brück an de Murr jsme navštívili Interspar, náš nejoblíbenější supermarket v Rakousku, abychom dokoupili zásoby, protože zítra je neděle. :-).

Podívali jsme se na náměstí, na vodotrysk a Jara dal chvilku spočinout svému unavenému tělu.

Poté jsme se vydali krásnou krajinou směr město Leoben. :-)

Na náměstí v Leobenu jsme dali krátkou zastávku. Šli jsme s Marťou na točené. :-) Měli jsme chuť na pěkně vychlazené živé pivínko bez ohledu na cenu a Jaro se k nám přidal. Mira s Tondou jsou zmrzlinoví, takže šli na zmrzku.:-)

A asi ta zmrzka měla něco v sobě, protože Tonda se pak utrhl s jedním užovkářem (cyklistou na silničním kole), Mira se ho vydal stíhat, protože přejeli místo, kde jsme chtěli odbočovat a my najednou zůstali jen tři. :-)

A protože nás stíhání Tondy vyčerpalo, dali jsme si svačinku pod dálničním mostem. :-)

Na konci dnešní trasy jsme projížděli městem Knittelfeld, ale jediný kdo to zaznamenal, byl Mira. Dnes jsme ujeli 111km bez nějakých velkých kopců. Prostě jsme půl dne jeli z kopce a druhou půlku mírně do kopce.

A tady máme dnešní kemp, když jsme čekali až nám majitel ukáže místo, kde můžeme postavit naše skromné příbytky. :-)

A naši dva každovečerní kuchaři. :-)

Den4

Kemp Murinsel nedaleko města Knittelfeld. Tento kemp nasadil laťku kvality hodně vysoko. Příjemné klidné prostředí, čisté sociálky, restaurace v místě. Kemp je celý uzavřený, takže si musíte u brány zazvonit, pak Vás teprve pustí. Při cestě po Murradweg je to ideální místo k přespání. Po již zmíněné Murradweg pojedeme dnes celý den. Skončit bychom měli po 87 km, kousek za městem Murrau. Já říkám krásný pohodový nedělní den. Ale Mira na to měl jiný názor, když jsme šlapali a kolem oběda cítili ty různé vůně. :-) :-)

Na začátku naší trasy nás doprovázela krásná krajina mezi Zeltwegem a Judenburgem. Jeli jsme po značené Murradweg. Kousek před Judenburgem jsme zastavili na hrázi přehrady na řece Murr a udělali pár foteček.

Město Judenburg při příjezdu než jsme se dostali do centra a Mira s Tondou při snaze ulovit co nejlepší záběr- neváhali riskovat vlastní zdraví. :-)

Do centra města jsme museli vyšlápnout strmý kopeček. Ve městě byl klid, pohoda, zkrátka nedělní dopoledne. :-) Na pivo bylo ještě brzo, tak jsme dali alespoň svačinu, aby se nám lépe šlapalo. :-). Pokus o skupinové foto s využitím skleněné fasády. :-) Nová metoda focení bez využití samospouště. :-)

Kostel za fontánou

Most rychlostní silnice S36 a zároveň most, ze kterého jsme uvedený záběr pořídili.

Dálniční mosty, tunely, železnice, zkrátka veškerá dopravní infrastruktura se mi velmi líbí a naskytne li se příležitost fotím a fotím.

Pohled na Seetalerské Alpy rozkládající se západně od Grazu, které jsme měli po levé ruce ve směru jízdy.

A protože byla doba obědní a zrovna jsme našli parádní místo, bylo rozhodnuto. Zchladit svá těla v ledové vodě Murru, něco dobrého poobědvat a zapít to výborným pivínkem z plechovky. Krásné nedělní poledne. Abych to vysvětlil. Pokud šlapete celý den a jste hladoví, tak je dobrá jakákoliv paštika s jakkoliv tvrdým chlebem. No a pivínko za půl eura ze Sparu, vychlazené v ledové vodě Murru, je vrchol dokonalosti. :-)

Cyklista obdivující zajímavý most přes řeku. :-) a Alpy zvané Nízké Taury, doprovázely nás celý den po naší pravé ruce. :-)

Příjezd do vesničky Taufenbach, kde jsme si vyfotili nad ní tyčící se 1486 m vysoký Puxberg.

A další meta na cestě dosažena. Město Murau. Nacházíme se na náměstí a ty žluté deštníky vpravo jsou vyfoceny ještě jednou.

V tomto slunečném odpoledni bylo pod deštníky velice příjemně, zvláště s chlazeným nápojem v ruce.

U kostelíku v Sankt Lorenzen jsme dali tatrankovou pauzu. Slunéčko pěkně peklo, ale budiž mu za to sláva. Radši slunéčko než deštíček. Oni ty fotky za slunéčka vypadají lépe. Do kempu nám chybělo nějakých 10 km, takže pohoda, není kam spěchat.

Kemp Da Brauhäuser v Stadl a der Mur. Pěkný kemp, nedaleko hezká voda na koupání, krásné osvěžení po horkém dni. Večer jsme v kempu zašli na večeři. Špagety Carbonara s nastrouhaným parmazánem, spláchli jsme to živým pěníkem a hajdy na kutě. Zítra nás čeká přejezd Gurktálerských Alp.

Den5

Pondělní ráno jak vymalované. Krásné počasí pro přejezd prvního většího hřebene Alp. Dnes bychom se měli dostat skoro do 1790 m.n.m. Pojedeme vedlejší cestou, aby jsme se nehonili s auty a více si užili krajiny. Včera jsme ujeli 92 km, dnes nás čeká 105 km, podle mapy se závěrečným stoupáním do kempu. Uvidíme. :-)

Níže je vidět pravidelný ranní rituál sušení stanů se současným balením věcí.

Dole jsou krásné chaloupky nedaleko Predlitz, kterých tam bylo povícero.

O vesnici dál jsme stáli na vyhlídce, odkud jsme viděli na peřeje, které dělala řeka, také vjezd do tunelu, no a nakonec celou vesničku Kendlbruck. Na spodní fotečce se již v dálce rýsuje hrad Finstergrün, čnící nad vesničkou Ramingstein. To nám signalizuje, že za chvíli budeme opouštět Murradweg a vydáme se do hor, abychom k večeru sjeli k další oblíbené říčce a tou je Dráva.

Poslední rozloučení s řekou Murr a její krásnou stezkou Murradweg. Všem doporučuji. Je sice trochu kopcovitá, ale proto se snad do Rakouska jezdí. Ty panoramata jsou prostě skvělé. To se s krajinou kolem Vídně nedá vůbec srovnat. A předpokládám, že už to bude jen lepší a lepší.

Nejdříve jsme zamířili do vesničky Thomatal, kde si Tonda vzpomněl, že tudy už kdysi projížděli i s Vlasťou Koleňákem.

Na ten popud vznikla i společná fotka ve stejném duchu, jak se fotili dříve, když tady byli. :-) Pohled na výše jmenovanou vesničku trochu shora, v pozadí se rýsují Schladmingské Taury, oblast, kterou jsme projížděli v roce 2013.

Přejeli jsme kolem 2192 m vysoké Gaipahöhe, aby jsme zase sjeli k potůčku Krems, podél kterého začneme teprve finální stoupání. Nyní jsme ve výšce cca 1750 m.n.m.

Zajímavá technická památka nám přišla vhod, alespoň jsme měli kde sednout a dát si svačinu. Je to Vysoká pec na tavení železné rudy, která zde fungovala od 16. století. V roce 1885 byla zavřena, protože se stala ekonomicky nerentabilní. V roce 1974 byl založen spolek, který se začal o do té doby chátrající památku starat a udělal z ní muzeum těžby a zpracování železné rudy v této části Rakouska.

Svačinka, odpočinek ve stínu a jsme připraveni vyrazit na závěrečný úsek stoupání. Stoupání už nebylo nijak prudké, byla to taková víceméně rovina na vrcholu kopce. :-)

Akorát jsme museli dávat pozor na kravičky. Tady to byl totiž jejich rajon a my tu byli za vetřelce, kteří je ruší v jejich poklidném procházení po cestě. :-)

>

A už jsme se blížili k hotelu, který měl být nejvyšším místem, Almhotel Schönfeld, v překladu Hotel horská pastvina na krásném poli. Ale za hotelem ještě jeden kopeček.

Konečně jsme nahoře. V dáli se před náma otevřely zasněžené vrcholky pohoří Vysoké Taury, což je nejvyšší část Rakouských Alp. No a teď by měly trochu začít naskakovat kilometry, pojedeme z kopce. :-)

Pěkný 25 km sešup až do Gmündu, kde nás již v poslední části doprovázela dálnice A10.

Na kraji Gmündu jsme se stavili ve Sparu a ve stínu si dali pěníka. Tyto větší markety jsou většinou klimatizované, takže pěníci tam zakoupení mají výbornou teplotu.

Pár fotek a jedeme dál, ale teď zase chvíli nahoru a dolů.

A jsme u Drávy. Příležitost zchladit naše rozpálená těla v ledové vodě tekoucí z italských hor. Dále pojedeme po Drauradweg, cyklostezce podél řeky Drávy. A jak je už u nás zvykem, samozřejmě proti proudu.

Výjezd do kempu byl epický. Po 105 ujetých kilometrech nás čekaly 3 km stoupání o 200 výškových metrů. To, že nad námi při výjezdu udělala letadla kříž, to také něco znamenalo. Naštěstí na nás v kempu čekalo překvapení.

Překvapení byla vlastně dvě. Jedno bylo bazén, který jsme měli k dispozici a druhé, že když jsme si šli na čepované pivo, bylo nám řečeno, že čepované je jen o prázdninách.

Den6

Krásné úterní ráno. Slunéčko svítí, stany se vesele suší a nás čeká ze začátku pěkný sjezdík, co jsme si včera večer vyšlapali. No a potom pokračovat proti proudu Drávy až do italského Toblachu, takže pořád do kopečka. Z kempu jsme měli pěkný výhled na tři dvoutisícovky pěkně srovnané vedle sebe. Jedny z nejvyšších vrcholů Gairtalerských Alp.

Jaro se nám přes noc zpravil. Včera večer to totiž vypadalo, že pojede tak akorát na nádraží. :-)

Drauradweg je o poznání klidnější než Murradweg. Žádné šílenosti. Pouze mírné stoupání, ale pořád. :-) Obklopeni kopečky je pořád se na co dívat a co fotit. Sem tam nějaká zřícenina hradu, sem tam zajímavá značka pro cyklisty. Vesničky čítající do 10 baráků, všude samé zemědělské stroje. Občas odpočívadlo pro cyklisty, tzv. tatrankové odpočívadlo. :-) Jo a začaly se tady rojit skupiny cyklistů na elektrokolech, někdy čítající snad až 50 členů. To potom zdravíte a zdravíte, až se uzdravíte.

zřícenina hradu Schloss Stein a vesnička Amlach

Na Rakousku se mi líbilo, že tu nebyl problém se dostat k vodě, osvěžit své znavené těla a umýt naše zpocené držky. :-) Takový krátký odpočinek velice nakopne. Stačí po kolena do ledové vody a trochu se očvachtat. Samozřejmě Mira s Tondou to osvěžení brali trochu zodpovědněji. :-)

Před námi se otevírají krásné Lienzerské Dolomity s ještě krásnějšími mosty přes Drávu. Tyto pěkné kopečky s výškou přes 2000 m.n.m. se nám čím dál více přibližují při naší stezce do městečka Lienz.

Lienz, okresní město stejnojmenného okresu v Tyrolsku. Bylo teploučko, tak jsme prohlídku centra trochu zkrátili a zbylý čas jsme věnovali obědu na břehu Drávy. Jídlo dobré, pivo také, voda vynikající. :-)

Po dobrém obědě a osvěžující koupeli jsme vyrazili dále směr Itálie. Ale nebylo to tak jednoduché. Byly pro nás připraveny nástrahy. Nejprve Tonda. Praskl mu opravovaný nosič ve stejném místě jako před dvěma lety. Ale on je šikovný opravář a s pomocí izolačky a pár šroubků to tak nějak dal dohromady.

S velkou slávou jsme pokračovali v jízdě, ale po pár kilometrech jsem dostal defekt. Triviální oprava, do které jsem se ihned pustil, mé dva kamarády úplně rozhodila. Jara plakal, že už nic nestihnem a Martin lamentoval, že v cizí zemi dostat defekt se rovná rozsudku smrti. Posuďte sami jejich gestikulaci. :-) :-)

Zpětný pohled do údolí, kudy protéká Dráva a odkud jedeme. V dáli zrovna řádila dešťová přeháňka, ale my už byli dál. :-) :-) Fotka byla pořízena u této samoobslužné opravny a samoobslužné osvěžovny na hranici Lienzerských Dolomit a Vysokých Taur.

Dále jsme pokračovali stezkou v lese. Chvíli nahoru, chvíli dolů, jelo se dobře.

Za chvíli jsme vyjeli na náhorní plošinu a až k hranicím a následně i do Toblachu to bylo již víceméně po rovině. Krátká zastávka u hradu Heinfels, kde jsme pokecali s jedním Slovákem, co tam pracuje ako čašník, a ještě pár šlápnutí do pedálů a vjíždíme do čtvrté země v pořadí.

Hned nás začal pronásledovat bouřkový mrak. No a neujeli jsme mu. V městečku Innichen - San Candido nás definitivně dohnal. Naštěstí se tomu tak stalo u vlakového nádraží, kde byla dobrá příležitost se schovat. :-)

Bouřka trvala asi hodinu, tak jsme trochu zadechli. Blesky a hromy všude kolem nás, jak se to v horách ozývalo. Do cíle dnešního dne nám zbývalo asi ještě 10km, které jsme hravě zvládli a už jsme byli v centru Toblachu. Přijeli jsme pěknou uličkou až na náměstí s vodotryskem. Je tam ještě pomník Gustavu Mahlerovi, ale ten se mi sem už nevešel. Z Toblachu jsme zamířili k Lago di Dobbiaco, kde byl situován náš dnešní kemp. Jeli jsme po trase, kde se jezdí závody na běžkách. V létě je to cyklostezka a v zimě běžkostezka. Po takové jemné šotolince až k jezeru. Kemp pěkný, všechno na karty, bez karty jste se ani nevy.......

Den7

Dobré ráno. Máme den, kdy začíná ta správná jízda. První malé sedélko, potom hned to největší a potom ještě kousek dalšího. Zkrátka dnešek bude mít ty správné grády. Kemp dobrý, sociálky čisté, prostředí parádní, restaurace v místě. Ještě dodatek k včerejšímu dnu- ujeli jsme 105km. Dnes nás čeká 76km. Protože Lago di Dobbiaco nebo také Toblachersee je ohromně fotogenické jezero, bylo by škoda neudělat společnou fotečku. Takže než Marťa, náš dvorní překladatel, vyřídil potřebné formality, Tonda nachystal aparát a fotka byla na světě. :-)

Pokračovali jsme po běžkotrase do kopečka. Ze začátku v pohodě. Sem tam nějaká ta kravička, která když máte štěstí, tak Vám i uhne. Lago di Landro, jezero ve výšce 1440m.n.m.. Pomalu, ale jistě stoupáme. Vyschlé řečiště, kterých jsme po cestě viděli spousty, a které si myslím, že slouží k odvodnění hor v případě větších srážek nebo jarního tání. :-) :-)

Pěkné, skoro třítisícové kopečky, na které mimochodem vede modrá turistická značka. :-) :-)

První italské sedlo 1530m.n.m. máme zdolané. Martin je tam také, ale z druhé strany fotoaparátu. :-) :-) A jedeme dolů do Cortiny, přesněji Cortiny di Ampezzo. Něco jako švýcarský Svatý Mořic, ale v Itálii. Šotolinová cesta směrem dolů parádní krajinou. Celá cyklo-běžko-stezka je vybudovaná na bývalé železniční trati, takže pohodový sjezd. Mosty, tunely.

Níže je vidět Miru ve snaze ulovit co nejlepší záběr a vlevo je vidět výsledek.

Z mostu do tunelu, z tunelu hned znovu na most, kousek lesem a další tunel.

Po chvíli jsme vyjeli z lesa a jeli na sluníčku až do Cortiny. Cortina je krásné italské městečko, jehož centrum se nachází 1224 m.n.m. a ze všech stran je obklopeno Dolomity tyčící se až do třítisícových výšek. Shodou okolností 29. června startoval z Cortiny vytrvalostní závod pěšky přes Dolomity. 120km s převýšením přes 6000m, s časovým limitem 30hod. Tak jsme se aspoň vyfotili ve startovní a zároveň cílové bráně. :-) :-)

Pohled z hlavní třídy. Na další fotce jeden z lepších hotelů, ale tady jsou vlastně všechny lepší :-). Tonda s Mirou před obchodem, který jsme nakonec po bloudění našli, oběd na lavičkách před kostelíkem a výhled, který jsme při tom našem obědvání měli.

Výjezd z Cortiny byl samozřejmě do kopce, ale bylo se na co dívat. Fotilo se na každém výhledu. A výsledek, co kluci vyfotili, je vidět níže.

Ještě pohled jižním směrem a pryč od Cortiny.

A jedem vzhůru kolem skal, někdy malým tunýlkem a cesta se začala pěkně klikatit. Přesně tak, jak to má při správném stoupání na jakékoliv passo být. :-) :-)

A zase nás doprovázely kravičky pohodářky. Sledovali naše snažení dostat se nahoru a vůbec nás nechápali, protože nejlepší travička je přeci ta, co mám přímo před sebou a ne kdesi nahoře. :-)

A jsme nahoře. Tam dole v dáli je Cortina (snímek vlevo) a na druhém snímku je symbol passa Giau, 2595m.n.m. vysoká hora La Gusela. Tam, kde spolu sedíme na trávě, se nacházíme 2236m.n.m. vysoko.

Radost z dosažení nejvyššího bodu naší výpravy byla veliká a každý si ji užíval po svém. :-) :-)

Sjezd dolů byl plný krásných výhledů, klikaté cesty a dvou malých problémů. První se podařil Mirovi, který při focení nohou nešťastně zavadil o upínák sedla na kole a způsobil si tím tržnou ránu na lýtku. Kluci mu ji naštěstí odborně ošetřili. O kousek níž Jara pravděpodobně přehřál při brzdění ráfek a bum. Už se stálo a dělal se defekt. Tím problémy skončily, pokud nebereme za problém, že jsme začali znovu stoupat.

Tady to vypadá, že jdu rychle pomoct Jarovi, ale ve skutečnosti jsem si vytáhl tatranku a v klidu jsem posvačil. :-)

Znovu stoupat a to na passo Fedaia, ale toto stoupání ukončíme až zítra. Nejdříve ale parádní výhled na Selva di Cadore, vesničku, kde jsme začali znovu šlapat do pedálů. :-) A šlapali a šlapali až na vyhlídku nad Colle santa Lucia, kde se nám naskytl výhled do údolí, do kterého musíme nejprve sjet, abychom jím mohli šlapat nahoru až do vesničky Sottoguda, za níž by měl být kemp pod horou Marmolada. Do kempu jsme šťastně dorazili, i když jsme si pěkně mákli. Zvláště průjezd roklinou nad vesnicí byl výživný. O roklině ale až zítra. Kemp má české majitele, takže večer jsme byli pozváni na pravý tyrolský špek a pravou spišskou hruškovici. Byl to pěkný večer. :-)

Den 8

Dnešní ráno bylo celkem chladné. Bylo jasno a navíc jsme spali ve výšce 1450 m.n.m. Ale spát hned pod Marmoladou, nejvyšší horou Dolomit, stálo za to. :-) Dali jsme sušit stany a vyrazili dolů do vesničky si znovu projet kaňon, který jsme včera jen prosvištěli. :-) Nejprve vesnice Sottoguda, celá vyzdobená a upravená, poté pak kaňon, ale dnes už za peníze.

Kaňon byl něco jako náš Adršpach, ale mohli jste si ho projet na kole a ještě jste měli jako cyklisti výhodnější vstupné. Viděli jsme velký vodopád i kapličku sv. Antonína.

Při výjezdu z kaňonu nás znovu vítala Marmolada. :-) Zajeli jsme do kempu, sbalili věci a vyfotili jsme se s majitelkou kempu paní Blankou Milfait. Ta mimo jiné vyrábí i marmelády a dokonce je dodává do Anglie na královský dvůr.

Standartní stoupání na poledním sluníčku. Cesta se vinula jak had a kluci se shodli, že výjezd byl horší než den předtím, i když byl o 200m nižší.

Každý kopec má svůj vrchol a měl ho i tento. Nahoře jsme se samozřejmě pofotili, Jara i s pivem, aby tomuto okamžiku dodal trochu větší glanc a důležitost. Bylo nějak kolem oběda, tak jsme něco pojedli a oslavili to pěníkem z plechovky. Naposled jsme se ohlédli do údolí, z kterého jsme přijeli, a vyrazili na cestu kolem Lago di Fedaia.

Cesta kolem jezera byla párádní, Marmolada jak na dlani, na všechny strany bylo co fotit a vše bylo umocněno tím, že před námi už je jen cesta z kopce. :-)

Místy byla cesta schovaná v galerii, až jsme přijeli na hráz. Marmoláda jak na dlani a údolí, do kterého budeme sjíždět, také.

A jedeme dolů !!!!!!

Při první možnosti jsme doplnili zásoby vody a trochu jsme si opláchli spocené držky v krásně chladivé vodě.

Dnes to ale nebyla jen idylka. V této zatáčce s pěkným výhledem Toník pichnul zadní kolečko. Bylo teploučko a tak se dělal defekt.

Defekt už je pro nás rutinní záležitost. Ale najít obchod v italském městečku, to se rovná solidnímu výkonu, který jak ukazuje Tonda, se musí oslavit. To já už mezitím hledám na mapách, jak se odsud dostaneme.

Kličkovali jsme pěknýma uličkama v pěkných vesničkách, zadechli jsme na lavičce u vody, trochu se osvěžili a potom sešup k jezeru Coldrano. Kemp sice nebyl podle našich představ, ale tu noc nějak přežijem.

Dnes jsme ujeli 100km a spíme ve výšce cca 200m.n.m. Oproti včerejšku, kdy jsme spali v 1500 m.n.m., je tady o mnoho tepleji.

Den 9

Jak jsem již zmiňoval, tento kemp se moc nepovedl. Byl určen asi jen pro karavanisty, protože neměl travnaté místa pro stany. Tak jsme stany postavili tak různě po kraji našeho místa a Jara se s jedněma domluvil a postavil si stan dále na jejich místě, kde měli volno. Sociálky jinak v pohodě a koupání také. Voda v jezeře byla teplá. Dost foukal vítr, ale bylo to jako by proti Vám foukali fénem. Pouze v tomto kempu byl Mira rychleji sbalený než my, což je vidět i na fotce. Jinak se vždycky čekalo na členy Maniac pedals. :-) Dnes bychom měli dosáhnout cíle naší výpravy.

Pohled od vesničky Tramín do údolí Adige.

První jsme projeli vesničku s krásným vinařským názvem, v překladu Tramin na vinné cestě. Typické úzké italské uličky a kamenné baráky. Většinu cesty dnes pojedeme údolím kolem řeky Adige.
Cesta údolím byla plná vinic a bílých skal Dolomit.

Občas křižujeme dálnici A22, která míří z Brenerského průsmyku a spojuje Itálii s Rakouskem. Stezka Via Claudia Augusta byla starověká římská silnice spojující Itálii s jižním Německem kvůli upevnění římské nadvlády v této části země. Vinice vypadají trochu jinak. Možná, že je vinař trochu více chráněný před sluncem než u našich typů vinic. Některé byly celé zakryté sítěmi. A to jak vinice, tak i jabloňové sady. Cesta nás dovedla až do Trenta, největšího města na dnešní cestě.

Původní plán byl dojet do centra, někde se tam vyfotit, najít obchod s potravinami tzv. Alimentary, nakoupit a pokračovat dál na Gardu. Do centra jsme se dostali, i když jsme museli objíždět schody pod tratí, kam nás vedla GPS-ka. Problém ale nastal, když GPS na telefonu byla mezi tak vysokými budovami v koncích. To pak nastalo bloudění a nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali zpátky k vodě, kde jsme snědli něco z vlastních zásob, protože obchod jsme stejně nenašli. :-) No nevadí, popojedem a snad na něco narazíme. :-) :-) Málem bych zapomněl, naše fotka z Trenta je na titulní straně. :-) :-)

Cesta z Trenta byla zajímavá. Šlapali jsme po cyklodálnici v poledním slunéčku a zásoby vody nám pomalu docházely. Před námi poslední větší město Rovereto. Jedeme tam. Něco musíme najít. Naštěstí jsme narazili na dvě děvčata středního věku v autě, které nás tam zavedou a tak máme jet za nimi. Ze začátku se to dalo, ale na hlavní babka šlápla na plyn, jakoby nám chtěla ujet, a chvílemi to vypadalo jako stíhací závod přes celé město s plně naloženýma kolama. Nakonec jsme se ale dostali ke klimatizovanému supermarketu COOP. Na WC tekla krásně chladivá voda a pivo z regálu mělo přesnou teplotu. Skvěle jsme se osvěžili a mohli vesele pokračovat dál. Hned se šlapalo lépe. Už nám chybělo jen zdolat poslední sedlo v cestě. Když si ale všimnete nadmořské výšky, tak je sedlo nižší než náš Antoníček. Pro pořádek jsme ho ale zařadili na náš seznam zdolaných horských sedel. :-)

Pak už jen sjezd k jezeru. Kopce na kole už skončily. Krátká zastávka nad Torbole, jezero bylo v oparu, ale i tak se fotilo. Jsme přece v cíli naší cesty!!!!! Rychle se smočit do vody. A radoval se se mnou i čtyřnohý přítel, který se tam náhodou vyskytl. :-)

Až teprve potom jsme vzali foťáky do ruky a náležitě jsme to zdokumentovali. :-) Nemohlo chybět ani slavnostní pivo.

Směska fotek z pobřeží, z kterých vyzařuje radost a úleva. Během odpočinku přiletěla i malá přeháňka, ale nikomu to nevadilo. Deštík byl teplý, tak nás to nijak nerozhodilo. :-)

Zbývalo nám ještě 12 km po pobřeží, a protože to za nás nikdo neodjede, vyrazili jsme na poslední zbytek cesty do kempu Tonini u městečka Malcesine.

A samozřejmě se fotilo na každém rohu, kromě Miry a Jary, ti letěli jak blázni dopředu. :-) :-)

Tak Toníku, ještě tento tunel a jsme v kempu.!!!!!!!!!!!!

Kemp dobrý, postavit stany a rychle k vodě. Horko bylo jako prase. :-)

Odpočinek, paráda, pohoda, klídek, už nikam na kole nejedem. Vlny jak na moři, ale dost ostré kamínky. Chodit bosky vyžadovalo sebezapření.

Skupinové foto, pár fotek okolí, něco sníst a hajdy na kutě, ráno nás čekají další aktivity dle výběru.

Den 10

V noci bylo fakt teplo. Marťa ležel vedle stanu na karimatce jako správný tramp a já měl celý stan pro sebe. :-) Ráno jsme si šli zaplavat, trochu se probrat. Mezitím přijel Pavel s manželkou Dominikou. Chvíli nás hledali v kempu, pak nás našli u vody. Kolem 8.hodiny jsem s Martinem a Jarou vyrazil pěšky na hřeben Monte Balda, který se tyčí nad Gardským jezerem. Ze začátku byl problém cestu vůbec najít. To, co nám ukazovaly seznam mapy, byla leda tak branka k někomu do dvora. :-) Nakonec Marťa zapl telefon a z toho bludiště cest a cestiček nás vyvedl. Zpočátku příkré schody, potom chodník, z kterého se nedalo odbočit. :-) Vyhlídka, kde Marťa udělal pěknou fotku jezera, a kamenitá cesta lukami i lesem. :-) Stoupání bylo celkem fest. Vždyť jsme se museli na nějakých deseti kilometrech dostat do výšky 1751 m.n.m. Startovali jsme z 80 m.n.m.

Vyhlídka pod horou Punta Di Vo.

A od vyhlídky jsme šlapali po úbočí až nad horní stanici lanovky.

Pak jsme sešli k lanovce, koupili lístky a nechali se svézt v otáčivé kabině dolů do Malcesine, protože při představě, že by jsme to měli šlapat dolů, se o mě pokoušely mrákoty.

Od lanovky jsme se prošli po Malcesine.

Po pobřeží jsme pak šli pěšky až do kempu.

Mira s Tondou a Pavel s Dominikou vyrazili na domluvený canyoning. Jak bychom řekli my- jezdit po prdeli po potoku. Podle fotek vypadá, že si to užili. :-) :-)

Závěr

Poslední noc v Itálii byla zpočátku teplá a v pohodě, ale nad ránem se přihnala bouřka jako prase. Všude to kolem nás mlátilo, stany promokly a balili jsme je mokré. Co už, doma to dosušíme. Je zajímavé, že nejvíce začalo pršet, když jsme vyjeli a pršelo celou cestu až dom. Pavel musel mít neustále zapnuté stěrače. Když jsme pak večer zastavili ve Veselí, tak než jsme všechno stačili vyložit, začalo poprchat i tam. :-) Ta dešťová fronta s námi pravděpodobně postupovala celou cestu až domů.

Co říci na závěr. Projeli jsme kus cesty. Většinou přes Rakousko. Tam bylo všechno v pohodě. Není problém zde nakoupit, ani vykoupat se v řece, při které zrovna jedete. Kempy byly na dobré úrovni. Letos jsme vůbec měli nějaké štěstí na kempy, protože všechny měly teplou vodu ve sprchách už v ceně a nikdo neotravoval s nějakými žetony, což nás celkem potěšilo.

V Itálii nás nejvíce trápilo každodenní hledání obchodu s potravinami. Jestli je mají záměrně poschovávané, to nevím. A když už jste ho našli, pozor na to kolik je hodin. Tam prostě v době oběda spadne roleta a máte po nákupu. Polední siesta. Jinak Itálie, její vesničky a Dolomity se mi velmi líbí a doufám, že to nebyl můj poslední výlet do této oblasti. Příště se ale přes Rakousko určitě přiblížíme autem, abychom v této části Evropy pobyli delší dobu a vyšlapali nějaká další sedla, která nám ještě chybí do našeho seznamu. Je jich tady ještě fůra, jedno lepší jak druhé.

Počasí nám také přálo. Když už muselo pršet, přišlo to v noci a naše stany nepromokly. I když zrovna ten náš, co jsme měli půjčený od našeho Jiříka, už má nějaké roky za sebou, ale zvládl to na jedničku.

Závěrem bych chtěl poděkovat Pavlovi a jeho ženušce Dominice, že si udělali čas pro nás přijet a odvézt nás bezpečně zpátky domů.

Takže zdar a uvidíme se na některé z dalších výprav. :-) :-) :-)

Table of Contents