Úvod

Rok se s rokem sešel a my vyrážíme na další výpravu, kterou tentokrát pro změnu naplánoval Martin. U moře směrem na jih jsme už byli, tak co nezkusit dojet k moři směrem na sever :-). Jestli je voda v Baltu opravdu tak studená, jak se říká, nebo je to jenom pověra , a zda je tak slaná jak v Chorvatsku. Je pravda, že v Polsku jsme ještě nebyli, bude to naše premiéra. Martin vypracoval plány a cesta se zdála celkem jednoduchá. Žádné velké kopce. Nejvyšší kopec jsme měli absolvovat už v Bystřici pod Hostýnem, což je cca 40 km od startu. :-) A potom už to vypadalo na samou mírně zvlněnou krajinu až k moři. :-) Tak uvidíme. Jazykovou průpravou jsme se nějak nezabývali, poláci jsou slované, tak jako my, tak snad se nějak domluvíme. Pro jistotu jsem zjistil, že pivo se řekne pivo a velké se řekne Duže pivo, tak a můžeme vyrazit :-) :-).

Na mapě jsou vidět jednotlivé etapy, jak jsme postupně zdolávali vlast našich severních sousedů a pomalu se blížili k vysněnému Baltu.

Do poslední chvíle se nevědělo, kolik nás vlastně pojede. Jara čekal na nějakou zdravotní kontrolu , Jožka to vzdal asi 14 dní před odjezdem a Tonda se pro jistotu ani neozval. Nakonec teda jedem ve čtyřech. Tvrdé cyklistické jádro Hard Core. :-)


Členové výpravy:
Martin Janošek - vedoucí výpravy
Radek Bittner - navigace
Jiří Hlůšek - specialista na společné fota pomocí samospouště
Mira Malečík - odborník na zmrzliny a jiné sladkosti.

Datum odjezdu bylo stanoveno jako vždy, v červnu po výplatě. Toto datum se nám zatím celkem osvědčuje co se týká počasí, a proto se ho držíme. :-) Takže letos je to 12. června, sraz v Uherském Hradišti v 8:00 hod ráno.

Povinná výbava je dobrá nálada a půl litru trnkové zubní pasty.

1. den

Krátkou zastávečku jsme udělali na štěrkovišti v Otrokovicích

A první pivo bylo v Bystřici pod Hostýnem, po zdolání nejvyššího kopce celé výpravy. :-) :-)

Ve středu ráno všechno klaplo. Akorát jsem se musel stavit pro stan u Jiříka, protože on se k nám přidá z rodinných důvodů až druhý den ráno. Sraz byl u bazaru sportovních potřeb, kde je dost místa. Marťa to měl kousek, Mira se nechal přivézt, a já to bral jako takové pěkné rozjetí. První kilometry jsme začali zdolávat na stezce při Baťáku.

Po pivě jsme ještě chvilku šlapali a na pěkném místě se zastavili na svačinku. Měli jsme tam i zpestření. Kamion s přívěsem se točil na cestě, kde by se méně zkušená řidička neotočila ani s vozem Hyundai i20. :-) Řidič to zvládl, my chvíli zadechli a vydali se dál směrem Hustopeče nad Bečvou. Po překonání Bečvy ostře doleva a byli jsme v Hustopečích na Štěrkáči. Hup do vody, trochu se zchladit, potom šup na pivo a hned byl svět o něco veselejší, hned se lépe šlapalo. :-)

Štěrkovna u Hustopeče nad Bečvou a naše vysportovaná těla. :-) :-)

Náměstí v Novém Jičíně, kde jsme si dali zmrzku..... ....a pěkná zahrádka ve Studénce, kde jsme zahnali žízeň a doplnili hořčiny. :-)

Ze Studénky už to nebylo daleko, ale stála nám v cestě Velká Polom. A ten kopec do Polomy z Krásného Pole byl opravdu jedlý. Před Polomí mají zajímavý směrovník na všechny strany, stačí si vybrat.

A v Hlučíně v kempu, kde jsme sloužili hlavně jako potrava pro komáry. :-) Dnes jsem spal sám, místa jsem měl habaděj. V nohách jsme měli asi 150 km, večer jsme zašli ještě na jedno točené a spalo se nám pěkně. :-)

Den 2

Noc v Hlučíně byla velmi hlučná. Děcka v pubertálním věku měly asi školu v přírodě a byli ubytovaní v chatkách kolem nás. Tak nějak se mi zdá, že usnuly až kolem 4. hod. ráno. Když jsme ráno vstávali, tak ti nejotrlejší spali v peřinách vynesených před chatkou.

Ještě než jsme se stihli pobalit, byly tady Hlůšci, kteří nám přivezli posledního člena výpravy a s ním i trnkovou zubní pastu, prý aby nám nechybělo. :-) Jura si poskládal kolo dohromady, my pobalili stany a věci a můžeme vyrazit.

V Hlučíně jsme se stavili ještě na rohlíky a kousek za Hlučínem u zbytků našeho opevnění. Pěchotní srub František nám poskytl důvod k první tatrance dnešního dne.

A jedeme do Polska. Hranici jsme překročili ve vesničce, jejíž název se ani nedá vyslovit, Owsiszcze. :-)

Kousek za tou dědinkou, co se její název ani nedá vyslovit, jsem si fotil větrné elektrárny...... zatímco kluci čekali až pojedeme dál. :-)

A o kousek dál čekali znovu, protože jsem si fotil přejezd řeky Odry. :-) A Odru jsme přejížděli ještě jednou, ale tentokrát jsme jí byli mnohem blíž. :-)

Bylo teploučko tak jsem shodil tričko a čekal až nás pánové, co to obsluhovali, převezou na druhou stranu. Překvapilo nás, že po nás nic nechtěli.V dědince zvané Cisek jsme v obchůdku Dino nakoupili pár věcí a dali jsme oběd u plotu místního kostelíka. Zadechli chvilku ve stínu, dali plechového pěníka a vyrazili dále po naší trase. :-)

A znovu přes Odru, kolem které dnes kličkujeme. :-)

Od Odry jsme začali pomalu stoupat na Horu sv. Anny. 400 m.n.m vysoký kopec, na samém vrchu kostelík a z bývalého kamenolomu udělaná geologická rezervace.

Geologická rezervace, prostě zarostlá díra v zemi. A z druhé strany hory dálnice a KFC.

Dnešní noc byla naplánovaná v kempu u Turawského jezera. Kemp byl sice trochu zanedbaný, ale příznivá cena to vynahradila. Na recepci nikdo nebyl a za celou dobu ani nikdo nepřišel. :-) Navíc na pláži byl bufet, kde měli české čepované pivo Holba šerák. A jak jsme postupem času zjistili, čepované pivo nebylo v Polsku vůbec samozřejmostí.

Den 3

Dnešní kemp neležel přímo u Turawského jezera, ale u tzv. jezera středního. Samotné Turawské jezero, na fotce níže, má rozlohu 22 km2, s maximální hloukou 13m, a to už je hodně vody. :-) Po obhlídce jsme objeli jezero ze západní strany a nabrali směr na sever. Dnes nás čekalo 113 km, což je takový normální den. :-) :-)

A protože jsme nedaleko města Opole, tato oblast se nazývá Rownina Opolska. Rovina je povětšinu dne všude kolem nás, ale ze začátku samé lesy. Převládaly hodně břízy a tak jsem si připadal, jako kdyby jsme projížděli oblastí někde na Sibiři.

Cesta lesem byla spíš horší než dobrá. Martin kontroloval jestli jedeme dobře, případně jestli neexistuje nějaká případná alternativa, protože Mira někdy dával dost hlasitě najevo, když se mu nelíbila cesta, po které jsme zrovna jeli.

Ale každý les jednou skončí, a v dědince Bukowo byl pěkný altánek, kde jsme snědli tataranku a dali si pěníka. :-) Po dalších asi 20 km v městečku Wolczyn jsme doplnili zásoby a zároveň si dali oběd na lavičce v parku. Chvíli jsme odpočinuli.

Pokračovali jsme dál v hltání kilometrů dnešního dne. :-) V Szymonkow Jirka vyfotil místní kostelík zasvěcený Panně Marii.

Dnešní den byl povětšinou složený z polních a lesních cest. :-) Při projíždění kolem pole osetého svazenkou jsme zjistili, že můj telefon, podle kterého jsme jeli, má trasu vedenou trochu jinudy, než byla oficiální varianta od Martina. Oba jsme měli trasu staženenou z Mapy.cz. Nepřišli jsme té záhadě na kloub, ale Martin večer pro jistotu všechny mapy v mém telefonu zkontroloval. :-)

A jsme v Domaslawicích. V kempu zaslíbeném pro dnešní noc. Tento kemp je jeden z nejlepších na naší cestě, ne-li nejlepší. Chybí mu jen přírodní koupání. Jinak pěkně udržovaný a vybavený areál. Byla tu i restaurace, takže dneska byla i teplá večeře s čepovaným pivínkem. Večer byla i jedna zdravotní, Martin nařídil, a potom už jen vyčistit zuby a hajdy na kutě. :-)

Den čtvrtý

Probudili jsme se do krásného slunečného rána a po všech ranních rituálech jsme se vydali vstříc nekonečným polským rovinkám. A to rovinkám jak horizontálním, tak i vertikálním. :-) První zastávka byla kousek za vesničkou Czatkowice na místě zvaném Wieža ptakow niebieskich, po našem rozhledna u rybníku. :-) Rozhled sice byl, ale hlavně jsme sloužili jako snídaně místním komárům. :-)

Tak rychle pryč, než nás ty potvory sežerou.

A jak jsme tak ujížděli komárům, stala se další událost hodná zaznamenání. Jediný defekt naší výpravy a samozřejmě jsem ho musel mít já. Čerstvě opravená cesta zasypaná malými ostrými kamínky. Mira si při té příležitosti pošteloval brzdy, pořád mu trochu štrajchaly.

Po zdárné opravě defektu nás cesta zavedla mezi rybníky. Jeli jsme po pěkné cestě a kolem nás byla na všechny strany jen voda. V celém Polsku bylo vůbec hodně rybníků. Jožka by si tady jako hospodář znorovských rybářů určitě užil.

Dědinka Trzebicko a Kosciol pw. swietego Macieja z roku 1672, další možnost k zastavení na malou tatranku.

Dvě spodní fotky jsou pořízené asi o 5 km dál v Ciezskow, kde jsme v místním Dino obchůdku nakoupili proviant a hned vedle na lavečce si dali oběd. Když už jsme měli po jídle, přijel místní zmrzlinář, že to je jeho místo a že máme jít pryč. Tak jsme šli, nebo spíše jeli. :-) Kašpar jeden zmrzlinový. :-)

Po pár kilometrech v městě Pogorzela jsme narazili na zahrádku a pod vidinou čepovaného piva okamžitě zaujali místo. Jaké vlastně nebylo naše překvapení, že měli jen flaškové. Buďme rádi, že je aspoň studené. To vůbec není v Polsku samozřejmost.

A po dalších rovných pár kilometrech v Bruczkow v obchůdku ABC jsme dali další plechovku dnešního dne a dokonce na místě vyhrazeném pro to, co jsme hodlali dělat.

Odpočinuli jsme s plechovkou v ruce, Mira od určité doby začal tvrdit, že s náma na kole může jezdit jen když je jak on říká najebaný. Proto byly některé dny zastávky na pivo častější. :-)

Než jsme odjeli, vyfotil si ještě zajímavý název obce kousek od nás a dali jsme se ukrajovat poslední kilometry dnešního dne.

Ukrajovali jsme kilometry, ale jen do doby, než se při cestě objevily třešně. A další zastávka byla tady. Většina obírala ze země, Mira samozřejmě musel na strom. :-)

V jednom městečku, ani už teď nevím kde, měli zajímavou sochu dvou koníčků. :-)

Kemp dnešního dne byl nedaleko vesničky Chocicza. Měli ho asi holandští manželé, kteří ho tady zbudovali na zelené louce. Ke koupání byl bazének, pivo bylo sice flaškové, ale aspoň studené. Paní domácí nám udělala i večeři. Kolem nás se honily bouřky, trochu sprchlo i u nás, když to tak řeknu, ale žádná hrůza.

Dnes jsme ujeli 116 km, o nějakém stoupání nebo klesání se ani nedá mluvit. :-)

Den pátý

Den 5. Klasický ranní rituál, vyčištění zubů trnkovou zubní pastou, skládání, balení, zároveň u toho snídaně. První dnešní zastávkou byla, světe div se, rozhledna v obci Wolica Kozia. Ale viděli jsme jen samou rovinu. :-)

Dostat se k rozhledně bylo trochu dobrodružné. Nějak se nepočítalo, že by chtěl ten kopeček někdo zdolat i na kole.

A další dobrodružství nás čekalo po asi 5 km. Přijeli jsme k brodu, kterým jsme měli zdolat tok řeky Warty a hele, vono to nejezdí.

Vydal jsem se na obhlídku plavidla, jestli by nebylo nějaké řešení. Vpravo Martin, když se s určitostí dozvěděl, že brod něpremáva.

Naštěstí trasa na druhé straně řeky vedla podél toku, tak jsme se vydali stejným směrem, ale po naší současné straně až do města Pyzdry, kde byl most přes zmiňovanou řeku.

V místním parku jsme si dali rovnou oběd a při té příležitosti jsme zjistili, že toto město založil český kníže z rodu Přemyslovců Boleslaw II, řečený Pobožný.

Po cestě jsme jeli kolem třešňových sadů, kde každou chvíli střílely nějaké kanony nebo pískot dravců. :-)

Dneska jsme měli povrchy cest opravdu různorodé. Od pěkných až po písečné povrchy, kde se nedalo jet. Dokonce jsme vyzkoušeli i velké kostky, které mají při závodě Paříž - Roubaix. :-) :-)

Na jedné z fotografií je vidět i tajemství, jak to, že ujedeme denně tolik kilometrů. Finta spočívá v tzv. synchronním čurání. Prostě všichni v jeden okamžik a jede se dál. Žádné zbytečné zastavování, kdy si kdo vzpomene. Tady bych viděl ještě prostor pro zlepšení, a to v zavedení synchronního kakání.

Ve městě Witkowo jsme navštívili teď již historický letoun a stavili jsme se na zahrádce na náměstí na teplé flaškové pivo. A pak už to byl jen kousek do Powidz, kde jsme dneska spali. Jezero, kde to vypadalo jak v Luhačovicích na kolonádě. Místo vyhrazené pro stany bylo hned vedle chodníku, po kterém chodilo snad celé město a okolí pořád dokola.

Ale měli tady čepované pivo !!!!!

Den šestý

Krásné pondělní ráno, obloha vymetená. Vylezl jsem ze stanu a nabídl Martinovi zubní pastu. Moc si zuby čistit nechtěl, ale hygiena je důležitá věc. Kdyby se nedodržovala nastavená pravidla, zavládla by anarchie.

Po ránu byla pláž a jezero o moc pěknější, než s tím tisícem lidí večer.

Kosciol pw. sw. Mikolaja v Powidz

A vydáváme se ze začátku po pěkné cestě, která ale za moment skončila a vzhůru do polních cest. Pole plné svazenky, polní cesta, lesní cesta a nákup a posezení v parku v Trzemeszno.

Po cestě z Trzemesno jsme narazili na značku, kterou v Polsku jen tak neuvidíte. Ten kopeček, co jsme šlapali, by se dal srovnat možná z výjezdem z Louky směrem do Blatnice pod sv. Antonínkem. Pro neznalé , žádný extra kopec tam nebyl a nejlehčí převody při cestě do Polska opravdu můžete nechat doma. :-) Foto pro našeho kamaráda, který neměl čas jet s náma na výlet. (vpravo)

A pokračovala cesta lesem, cestou necestou k jezírku, které tam vlastně ani nebylo. :-)

V dědince Bialožewin jsme se původně chtěli stavit v obchůdku na studené pivo, ale když jsme viděli ten zajímavě barevný přístřešek s lavičkou pro místní štamgasty, neodolali jsme dát si tam oběd. :-)

Moje tapeta na počítač, kterou mi chtěl Mira překazit, ale Jirka počkal až zajedem za horizont a fotečku mi vyfotil. Jirko děkuji. :-)

Názvy některých polských dědinek či městeček prostě nejdou vyslovit. :-) :-)

Dneska jsme také vyzkoušeli cestu, kde jsme se bořili do písku a to ne jednou.

A takto nějak to vypadá, když Cyklomoraváci přijedou k obchodňáku. :-)

A ve městě Lochovo kromě obchodňáku měli i vodní elektrárnu, kde otáčivý pohyb byl zajišťován prouděním vody přes šnek. Něco jako mlýnek naruby. Zajímavé řešení, nikdy předtím jsem něco podobného neviděl.

A potom podél Kanal Notecki až na most, kde mi Jirka udělal další tapetu na počítač, která je vpravo dole :-) :-)

A další brodění pískem do dědinky Kruszyniec. Prostě jedete a najednou zjistíte, že to asi nepůjde. :-) :-)

A ještě pár kilometrů a už jsme byli v kempu u řeky Brda. Dnes to bylo i s přírodním koupáním. Před postavením stanu je nutno nejprve vysbírat šišky, aby se nám v noci dobře spalo. :-)

Den sedmý

Mapa trasy

Ráno, dne sedmého, opět jako vymalované. Níže je zachyceno tradiční ranní balení i s pánem, který toho měl vždy nejvíc. :-) a také povrchy cest, které jsme postupně vystřídali během prvních hodin. Večer se k nim přidala ještě klasická lesní cesta a samozřejmě také písek.

Jezera v lese, kterých je plné celé Polsko. A nejenom v lese, ale i na polích, zkrátka všude.

Nejen u nás se ruší železniční tratě. Takto vypadají koleje před obcí Klonowo, focené z mostu na obě strany. V dáli je vidět i nádraží.

A v samotném Klonowo jsme v altánku u místního rybníčku dali pěníka. Pěníky byl koupit Mira a když je vezl na kole, přilbu měl jen na řídítkách, spadla mu z kola a auto, co zrovna jelo kolem ji nabralo a odrazilo dopředu. Takže my, co jsme seděli v altánku a čekali na Miru , jsme jen slyšeli náraz a doletěla k nám přilba. No byla to zajímavá situace.

Před námi je město Tuchola, ale kterou cestou se dát?? :-)

Trefili jsme tu správnou. Tuchola byla v polovině dnešní cesty, byl čas oběda, ale všechny lavičky v parku obsazené. Po chvíli hledání jsme našli i obchod na doplnění zásob a vyrazili jsme najít místo, kde něco zobnem a dáme pivko.

Z Tuchole jsme vyrazili trochu do kopce, potom pěknou alejí a asi po 8 km jsme přijeli do dědinky Stobno k pěknému jezeru, dokonce tam byly i lavičky a stůl. Tak jsme konečně poobědvali. :-) :-)

Potom jsme se dostali do oblasti, kde měli být samé lesy. Ale zřejmě jedeme pozdě, asi nás předběhl kůrovec, anebo nějaký skvělý podnikatelský záměr. Uprostřed těch holin, co byly všude kolem, stála fabrika na zpracování toho dřeva. Jen doufám, že tam neměli mašiny ze Simplu. Jinak bych se cítil spoluzodpovědný za tu ráznou obnovu krajiny. :-) :-)

No a z měsíční krajiny přímo do přírodní rezervace Bory Tucholskie.

Z Národního parku jsme to už měli co by kamenem dohodil do kempu. Recepce vypadala jak perníková chaloupka, kde byly zároveň i sociálky a zamknuté sprchy. Ještě, že tady zase byla naše již známá řeka Brda, takže o místo na očistu bylo postaráno. :-) :-)

A samozřejmě jsme nezapomněli na tapetu na počítač.

Den osmý

Mapa trasy

Poslední etapa před námi, počasí dobré. Dobře se posilnit před jízdou je základ podání dobrého výkonu po celý den. Vyrážíme po pěkné cestě, kolem 10-té hodiny dáváme krátkou svačinku na autobusové zastávce, kterou jsme nezdokumentovali a o něco později jsme chtěli dát studené pivínko před obchodem, ale bylo nám to zakázáno. Tak jsme museli hledat jiné vhodné místo, nakonec jsme si ho asi dali až k obědu. :-)

Při čurací zastávce u vesničky Liniewo jsme narazili na pěkné kvítečka. :-)

Oběd v přírodě pod dohledem nejvyššího za dědinkou Chrosty-Wisinskie.
A přejezd dálnice nám signalizuje, že už jsme na předměstí Gdaňsk. Už nám zbývá jen nějakých 25 km k moři. :-) :-)

Část cesty vedla po jakýchsi děrovaných tvárnicích, nemyslím si, že by to byl dobrý stavební materiál pro povrch cyklostezky. :-) Ve městě už to bylo lepší. Gdaňsk se opravuje a naše navigace o tom neměla ani tušení. Párkrát jsme zajeli, ale kempu jsme nakonec dosáhli. Ale v našem kempu na nás paní na recepci neměla čas, tak jsme přešli přes ulici do druhého a byli jsme ubytovaní natotata. :-)

Po ubytování samozřejmě hned k moři. Bylo to kolem 300 m. Kola jsme museli nechat na kraji pláže a dál jít pěšky. Šlo se dost těžko, hodně se to bořilo a písek zajímavě vrzal pod nohama. Voda byla celkem osvěžující, ale v tom horku to nevadilo. Baltu bylo dosaženo, cíl byl splněn. Pečlivým porovnáním jsme se shodli, že Balt je méně slaný než voda v Chorvatsku.

Pro dnešní den bylo naplánováno courání po Gdaňsku. :-) Podívat se, kam že jsme to vlastně přijeli a odkud nám zítra odjíždí trajekt na poloostrov Hell, případně si zrovna koupit lístky.

Večer jsem dostal nápad vyfotit si východ slunce z moře. Kdy budeme mít ještě takovou příležitost?? Obnášelo to ale vstát ráno před 4. hod., protože slunce mělo naplánovaný východ na 4:10 hod. Podařilo se, vstali jsme i bez budíku, sedli na kola a hajdy na pláž.

Těsně nad obzorem byla sice oblačnost, ale slunéčko se nakonec prodralo ven.

Pláž byla prázdná, jen pár bláznů jako my. Potom jsme se odebrali ještě na chvíli do stanů. Dnes nebylo kam spěchat. :-)

Do města jsme museli oklikou, kvůli uzavírkám.

Ne všechny lodě byly provozuschopné.

Starý lodní jeřáb.

Jezdila tam i replika historické lodičky, která vozila turisty sem a tam.

U modrého stojanu byla možnost opravit si kolo.

Aby lodě mohly plout sem a tam a zároveň i chodci mohli chodit sem a tam, postavili sklápěcí most, který je půl hodiny nahoře a půl hodiny dole. Všichni se tomu přizpůsobili a funguje to. :-)

Potom jsme se prošli po nábřeží, kde jsme koupili lístky na zítřejší trajekt na poloostrov Hell. Podívali jsme se, kde budeme nasedat, nebo spíše se naloďovat. :-)

Sídlo Pobaltské filharmonie v Gdaňsku.

Při procházce městem Mira objevil stánek s maxi zmrzlinou. :-)

Kousek od onoho padacího mostu jsme si dali pivínko se zajímavým výhledem na ruské kolo. :-)

A ten padací most. :-)

Po pivu jsme se vydali na plánovaný vzdělávací výlet na Westerplatte. Potkali jsme také trajekt nachystaný do severských zemí a zbytky vojenského opevnění.

Výhled od pomníku na jednu stranu....

..... a na druhou stranu. :-)

Westerplatte je poloostrov vybíhající do Baltského moře. 1. září 1939, 4:48 hod, bitevní loď Schleswig-Holstein pálí na poloostrov. Tady přesně začala 2. světová válka. Poláci po sedm dní dokázali vzdorovat německé přesile a pak se vzdali.

Odpoledne přiletěla bouřka. To už jsme ale byli v kempu, tak jsme podřimovali ve stanech a čekali až to přeletí. Večer jsme zašli na pláž, ale protože pofukoval studený větřík, do vody jsme se nehnali. Zašli jsme raději na čepované a Mira se cpal zase jakousi buchtou. :-)

Den devátý

Mapa trasy

Ráno jako vymalované, o půl deváté nám jede lodička na polostrov Hell. Cíl je jasný. Lodí tam, zpátky na kole. Samozřejmě trochu jinudy, než jela lodička. :-) :-) Kde loďka parkuje jsme věděli už od včerejška, tak jsme nebloudili a pro všechny případy jsme vyrazili dříve a stihli jsme i startovní foto.

Konečně jsme se dočkali, kapitán zatroubil, zvedli kvůli nám most a vyrážíme na 2 hodinovou plavbu.
Při plavbě přístavem nebyla nouze o to, co fotit. Mohli jste fotit všechno. Všechno to bylo pro nás suchozemce zajímavé.

Lodě všech velikostí a zemí celého světa. K čemu slouží třeba tato loď??

Anebo tyto dvě.

Zátiší s lodními jeřáby :-)

Tak tato loďka asi vozí člověky na výlet :-) Ale co vozí ta druhá ?? :-), že by ty auta, co tam jsou nachystané? :-)

Minuly jsme pomník na Westerplatte, kde jsme byly včera a zamířili na volnější moře. Chvíli nám dělala společnost lodička, která vezla jiné lodičky, asi budoucím majitelům. :-)

A pak jsme jen posedávali a pokukovali kolem sebe....

.....a došlo i na svačinu. Na širém moři rychleji vytráví. :-)

Foto přídě, jak neohroženě rozráží vlny. A město Heluž je nadohled, odkud už po svých.

Vyzvednout kola, které jsme měli uložené na zádi a můžeme vyrazit.

Nejdříve projít kolem přístaviště lodiček, potom kolem jakési "stylové" hospody, nebo co to bylo, projeli jsme městem a najeli na cyklostezku, která vedla při cestě.

Povrch stezky se postupně zlepšil na zámkovku a asfalt.

Celkem omylem jsme se dostali na tuto pěknou pláž. Ukazovala sem šipka, že tady mají být nějaké zbytky opevnění, ale kromě pláže a studeného větru jsme nic nenašli. :-)

Tady je vidět šířka celého poloostrova v jednom z užších míst. Nalevo od nás bylo moře tak do 10m, potom cyklostezka, cesta, koleje, cca 150m lesa a moře napravo.
Nejvyšší bod je vysoký 23 m n. m.

Projeli jsme celou Helskou kosu, což je správný název poloostrova až do Wladislawowo, pak doleva a podél pobřeží až do Puck na pivínko.
Tak na zdraví, ať se nám šlape minimálně tak dobře, jako doposud. :-) :-)

Přiblížili jsme se až k moři, ale zrovna byl odliv a zrovna extra to tam nevonělo. Já myslím, že na Mirovi je to vidět.

A přijeli jsme do Gdynia, kde nás čekalo překvapení. Spadly závory a jako vzorní cyklisté jsme zastavili, že počkáme až mašinka přejede. Jenomže ta mašinka nebyla jedna a nejeli hned po sobě. U těch závor jsme spolu s ostatními řidiči strávili bezmála 30 minut, viděli jsme spoustu vlaků i cestujících a snědli jsme i nějakou tatranku. Občas jsme zalitovali, že jsme nejeli o minutu dřív. :-)

Ptal jsem se Martina, jakožto našeho velitele, co si o tom myslí. I když se usmívá, jeho slova se nehodí do naší slušné knížky.

Gdynia z dálky.

Z Gdynia do Sopot jsme to vzali přes les kolem ropovodu, nebo co to bylo. Mně se takové věci líbí, tak jsem se rád u toho vyfotil.

A jsme v Sopotech. Jak jsme se blížili do centra, začalo přibývat lidí, až jsme nakonec museli sesednout a davy se prodírat. :-)
A Jirka nás zavedl k pokřivenému domku, který sloužil jako kavárna.

5 hvězdičkový Grand Hotel.
Ani jsem si nevšiml, jestli tam byl nápis Cyklisté vítáni. :-) :-)

A dá se říct, že nejen dnešní etapa, ale celá naše výprava byla zakončena u místního Lidlu. Nakoupili jsme Korowky na váhu a utratili zbytek zlotých, protože už se sem v nejbližší době nechystáme. :-) Celkem jsme na letošní výpravě ujeli 1154km, čímž je zatím nejdelší naší výpravou.

Závěr

Večer jsme ještě zašli na pláž, vyfotili si přístav ještě trochu ozářený červánky, prošli se naposled po písku, který tak příjemně vrzal a v kterém se tak špatně chodilo. :-) Zašli jsme ještě na jedno Duže pivo, utratit zbytek kopjejek, pardon, zlotých. Nakonec myslím byly piva dvě. :-) :-) Ráno už jen pobalit a hurá domů. Tímto bych chtěl poděkovat Pavlu Polehňovi, který byl ochoten pro nás přijet takovou dálku. :-) Výprava roku 2019 skončila tím, co jsi předsevzala a budeme se těšit na nějaké další dobrodružství.

Table of Contents
/container